úterý 17. května 2016

A pokud Vás zachytí dravý proud Lásky, nebraňte se mu...

Láska je možná tím nejčastějším tématem knih, filmů, divadelních her či písní. Odnepaměti. Láska je to, po čem člověk začne s nástupem puberty pátrat. Láska je to, kvůli čemu se člověk chvílemi vznáší na pomyslných nebesích a chvílemi trpí jako zvíře. Láska je to, kvůli čemu člověk někdy i umírá. Nebo zabíjí..
Láska je to, co tak často zaměňujeme se zamilovaností, žárlivostí nebo chtíčem…
Láska je to, co se nás nejhlouběji dotýká. A co tak málo chápeme…
  • Láska je totiž nedualita v praxi. A zkuste chápat paradox…
  • Láska je odevzdání sebe sama, a přece se nesmíte vzdát toho nejdůležitějšího, čím jste.
  • Láska je dar. Ten největší dar, který můžeme od života dostat. Dar, který nám pomáhá nést kříž života. Nést ony chvíle, kdy nás život sám přibíjí na onen kříž mezi dualitami života.
  • Láska je síla, díky které se dokážete plně otevřít. Plně zažít krásy života. I utrpení života.
Tuhle lásku velmi dobře znám. Už před 20 lety jsem ji prožívala (a známí kroutili hlavou). I po 20 letech se mi ten, kterého jsem tehdy tak milovala, snažil dovolat, když prožíval životní krizi. Tak hluboké propojení může z takové lásky vzniknout. Všichni jsme na lásku v nějaké podobě narazili. A někdy jsme "narazili" hodně drsně. Poučili jste se? Jak?

Tento článek je výsledek mého vlastního poučení. Láska je totiž mé velké životní téma. Hodně jsem o ní na svém blogu Žít je umění psala. Pojďte se spolu se mnou ponořit do jejích hloubek a připomenout si, jaká umí být… 
Možná nám to pomůže opravdu z hloubi srdce přijmout tento dar a otevřít se. A konečně se tak osvobodit od všeho toho, co nás v hloubi srdce trápí… 

Začněme tím, jak neuvěřitelně silná umí láska být.

Uchopí Vás a nepustí. Pamatujete?? V písních to zní velmi romanticky. Ve filmech se nad dramaty lásky tak krásně srdceryvně pláče. Když se člověk nese na jejích křídlech, je jak v ráji. Ale láska není jen omámení smyslů. Pokud nezvládnete její nápor, vysaje Vás….
 „S city není dobré si zahrávat. A pokud kdokoliv z Vás, co tohle čtete, má někde lásku, které se bojí otevřít, nezavírejte se jí. Bojujte za ni. Pokud se bojíte, zjistěte proč, ale nezavírejte se před ní. Protože Vás stejně dohoní. Zůstane ve Vás, bude tam hlodat. Pět let, deset let, patnáct let, dvacet let. A až po ní budete chtít jednou sáhnout, už bude pozdě…“
Zdůrazňuji, protože toho důrazu není nikdy dost: „už bude pozdě"! A pokud Vám ani tento důraz nepomůže se otevřít, je dobré se ujišťovat, že si z darů této nenaplněné lásky berete víc než Vám bere! Že budete jednou rádi, že jste ji prožili. Navzdory všemu.
Příběhy o tom, kam až může vést nezodpovědnost v lásce (tady je to velmi strašidelné), jsou obvykle velmi tragické. Z takových poselství jde až strachA oprávněně. Už Vás někdy napadlo, jak velký strach máme vlastně z lásky?? Z té opravdové, hluboké, pohlcující? Proč vlastně, to si ještě řekneme. Teď se pojďme ponořit do článku o strachu milovat.  Protože jsem nikdy nenapsala lepší článek o tom, proč někdy zůstáváme stát před tím, co nás velmi přitahuje. Pak si to vyčítáme. Ale možná zbytečně. Možná bychom měli spíš hledat cestu, jak lásku „ustát"...

A i když jste ten typ člověka, který by šel i hlavou proti zdi a skáče do hlubokých neznámých vod, a TEPRVE PAK litujete, protože jste „narazili", i pro Vás může být následující věta velmi důležitá!

Jak píšu v onom článku o strachu milovat, důležité je být na lásku takového kalibru připravení:

„kdybych strach necítila, rozdala bych se… Lásku nezajímá kdo miluje koho, ani ji nezajímá, co za to dostane. Láska zcela přijímá a zcela dává. Samu sebe. Je silná tak, že když vstoupíte do jejího rajónu nepřipravení, smete Vás. Nezbude z Vás vůbec nic.“
A být připravení znamená „ukotvit se ve světě Nepodmíněnosti (svět Pravdy, Harmonie, Míru a Respektu)“. Dělat jen to, co ve Vás vzbuzuje mír a harmonii…
Nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejdůležitějšího, co ve Vás je! To je to, čeho bychom se neměli nikdy vzdát! 
Otázka zní, jestli zmatení vším tím, co chceme a čeho se bojíme, opravdu víme, co to je?Jestli nám naše emoce něco nenamlouvají (např. „bez jeho přítomnosti nemůžu být“) a náš rozum nám nevnucuje nějaké představy, které nemají s tím, co je ve vztahu OPRAVDU DŮLEŽITÉ („kdyby mě miloval/a, tak by mi neustále opakoval/a, jak jsem úžasný/á"), nic společného? A pokud tím zmatkem prohlédneme, jestli se toho nejdůležitějšího, co v nás je, umíme vůbec držet…

Není to vůbec snadné se ve všech těch zákoutích lásky vyznat, že?? Na čem trvat? Co pouštět? Co je pravda a co jsou jen naše představy?
Již před dvěma lety byla toto  má březnová témataA přece má člověk stále co objevovat! Těch zbytečných tužeb, kterých se můžeme neustále vzdávat! A těch strašidelných slují, do kterých ještě můžeme vstoupit! Vlastně je to docela adrenalin!  Právě díky té „jízdě“ člověk jde hlouběji a hlouběji a zjišťuje, co je vlastně to, co miluje nejvíc! A bez čeho nebude život životem, ale jen oním zombíkovským ploužením se světem (četli jste březnový magazín Aves a udělali jste si test, jak moc jste opravdu živí???)
Opravdová láska Vás totiž přiměje vzdát se úplně všeho! Pokud její poselství (to, co doopravdy je to „ono všechno") nepochopíte, zabije Vás. Doslova. A myslím to opravdu vážně. Pokud ano, ochrání Vás. Pokud ji odmítnete, nikdy nebudete žít opravdu naplno. Ano, tak drsné to je… 
Chce po Vás absolutní, bezpodmínečné přijetí. Ano, necukejte se. Bez JAKÝCHKOLI podmínek. Nad sadomasochismem často ohrnujeme nos a spíš než za lásku ho považujeme za zneužívání nebo úchylku (viz reakce na 50 odstínů šedi, aneb je TOHLE láska??), ale právě SM vztah je esencí bezpodmínečného přijetí OPRAVDU SE VŠÍM VŠUDY a rozkoše a blaženosti, kterou může přinést bolest.
Napadlo Vás to někdy?? My známe jen tu něžnou, ťuťuňuňu lásku, a tak si ji přestavujeme. Ale tenhle druh vztahu nám dává jednu důležitou lekci o lásce, kterou bychom neměli přehlédnout: tohle je ten kříž života – kříž utrpení –  na který jsme tak často připoutáváni. My všichni. A na kterém někdy tak trpíme. A na kterém máme, navzdory tomu všemu, cítit důvěru a lásku! Zdá se Vám to neuvěřitelné?? Nepřijatelné??

Znáte báseň Moře? Právě z ní pochází titulek tohoto článku. To je ta báseň o skále, která roní slzy, a ty tvoří moře, ve kterém jsme ponořeni jako zrnko písku. Kdo může říct, že život je procházka růžovým, ťuťuňuňu sadem? To je ta báseň o síle lásky, která nás může v takovém moři ochránit. A o perle, která se z nás může díky lásce stát... 

Ano, láska po nás chce absolutně vše, co můžeme dát. Ale dá nám ještě mnohem víc… 

Znáte báseň Svět o tom, že máme věřit víru života, i když nás vyvrací z kořenů? Vždyť nás možná právě vyzvedává k nebesům! Tyto dvě básně (Moře a Svět) jsou těmi nejvýmluvnějšími poselstvími síly lásky. Však jsem je také psala před oněmi 20 lety. A dodnes mají sílu pravdy, kterou nesou…
Když jsem nedávno chystala dubnový magazín Aves o tom, kde hledat sílu v těch nejnáročnějších životních okamžicích, co myslíte, kterým směrem jsem mířila? Jaký je to ten „kontakt", který mě osobně v těch nejnáročnějších chvílích, o kterých tam píši, podržel??
Ano, celý magazín přece začínal příběhem o psychologickém poselství smrti Ježíše Krista, který se mi vyjevil při pobytu v Jeruzalémě –

když neseme vlastní kříž s LÁSKOU, nese se lehčeji! 

Ležela jsem tenkrát na pláži v egyptské Nuwaibě a vnitřně zpracovávala ty prapodivné zážitky z Izraele, když mě to „trklo"Je to tak prosté! Proč nám nikdy nikdo o křesťanství neřekl TOHLE a pořád vedl tu svou písničku o vzkříšení, kterou nemůže brát žádný nekřesťan vážně??
Tomuto „kontaktu“ můžete říkat jakkoliv, ale v praxi je to právě ona absolutní otevřenost. 

Ach ano, otevřenost. Toto slovo by si zasloužilo zvýraznit mnohem víc. Neustále bychom si ho měli připomínat. A s ním i onu hlubokou důvěru a ony záblesky ráje, které prožíváme, když se otevíráme. "Když jsme sami sebou, když prožíváme lásku k druhým, když se uvolněně usmíváme," jak jsem psala v jednom dlouhém článku (nejraději bych ho tu zkopírovala celý: Lidstvo je fakt asi zabedněné! Aneb o OTEVŘENOSTI.) věnovaném právě otevřenosti. Tomutu daru, který je nám neustále připomínán, ale lidstvo se zdá být fakt zabedněné! 
"V okamžiku, kdy se uzavřeme, vztahy se rozpadají a do našeho chování se vloudí skrytá (nebo i zjevná) agresivita či smutek. Pocit, že nám něco chybí a že za to mohou ti druzí. Stanou se pro nás najednou jakýmsi zjevením těch největších ďáblů, které si umíme představit. I když jsme je třeba před minutou vynášeli do nebes. Rozhovor není možný, uzavírá se s tím, jak se uzavíráme my sami. Nebo získáme pocit, že si za to můžeme my sami. S tím se pracuje snad ještě hůř."
Určitě jste již někdy zažili, jaké to je, když se ve Vás něco sevře a Vy se propadáte do smutku nebo hněvu...  

Otevřenost pak přijde s oním „od-puštěním", tj. nešťouráním se v křivdách (i domnělých), které nám druzí či život sám připravil. Právě odpuštění je tou pravou láskou, kterou můžeme sami sebe, druhé, i celý svět obdarovat…

Není lehké odpouštět a přijímat a přitom nezrazovat sami sebe.

Není lehké opravdu pochopit to poselství lásky a nenechat se zmást její sílou, která nás nutí dávat:
Credit: Tuxyso/Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0
Není lehké se v těchto okamžicích té skutečné lásce neztratit, že? Také máte tu zkušenost? Není lehké se jí v těchto chvílích nevzdat. Nebo se z ní „nevydat"....

Kolik lidí dávalo a dávalo, až zjistili, že nemají ani to „nic", které je vším?? Ale jen tohle je ta cesta k opravdu hluboké a naplňující lásce. A naplňujícímu životu. Neexistuje jedno bez druhého. Jen je potřeba to poselství opravdu správně pochopit! 
Abychom sami sebe na té cestě za láskou neztratili, jedno je důležité pochopit – skutečná láska doopravdy netrpí! Přijímá a dává. Ale zároveň nerozděluje na  a Ty a neuvažuje v pojmech dát-brát, protože není kdo by bral a kdo by dával. Je to ona nedualita v praxi.
V oné otevřenosti musíme pevně stát sami za sebou a chránit si své srdce. Proč je to tak důležité a jak se to dá dělat jsem nedávno psala v článku o Adele a její písni, která mi umožnila si to všechno uvědomit. A ochránit se.

Ano, sami sebe musíme ochránit a naplnit skrze tu lásku, která nepochází z nás.

Sami sobě musíme být tím majákem, když nám zrovna nesvítí ti, od kterých bychom to očekávali. Sami se musíme postarat o to, abychom si nenechali tím, co kdo začne nazývat „láskou", ačkoli to skutečná láska není, ublížit. Zaplést se do takové bláznivé lásky", jak ji zažila jedna má známá, je o vysloveně o život…
Znáte to, jak moc toužíme po tom, aby nás někdo miloval?? Už od puberty chodíme vědomě po světě s tím, že hledáme někoho, kdo by nás miloval. A koho bychom mohli milovat my. Tak trochu (nebo hodně) závidíme těm, kteří „už to našli". Kteří již „byli zasvěceni". Jednou. Dvakrát. Podesáté. Věříme, že když „teď to nevyšlo, vyjde po pojedenácté.“ Chce to prostě jen najít „toho pravého".
Otázka ale nezní, kdo a kde je ten pravý (a kdy se konečně zjeví ten rytíř ve zlaté zbroji?), nýbrž zda takovou lásku dokážeme vůbec přijmout?? 

Ono to totiž předpokládá schopnost milovat sám sebe! Jak jinak dovolíte druhým, aby Vás zahrnuli tím, po čem v hloubi duše toužíte? Pamatujete se na ty chvíle, kdy jste něco dávali, ale ten druhý to odmítl, protože měl dojem, že si to nezaslouží? Nebo protože tak moc chtěl od Vás něco jiného, že neviděl, jak moc vlastně už od Vás má? Ano, záleží hlavně na tom, zda lásku dokážeme v sobě nalézt my sami. Podržet ji tam. A nabídnout. Druhým, ale v prvé řadě právě sami sobě.
Láska se totiž neptá, kdo koho a proč miluje. Láska přijde a buď je pro ni v našich srdcích místo nebo není… 
Ten jediný způsob, jak se jí otevřít, je otevřít se té lásce, kterou máme uvnitř. Skutečná láska je jako Slunce. Září. Není pro ni důležité, co planety znamenají pro ně, ale co ono může dát planetám. Život. Pokud je člověk jako Slunce, pak teprve opravdu miluje. Neptá se „jakou máš pro mě hodnotu?", ani se nepídí po tom, „jakou má hodnotu pro toho, koho miluje". Vždyť od druhého přece požaduje lásku stejného kalibru! Vždyť skutečná láska přece nehodnotí...

To nejdůležitější rozhodnutí, které musíme v životě udělat, je rozhodnout se pro láskyplnost.

V prvé řadě vůči sám sobě. To ostatní už automaticky poplyne, stejně jako že po blesku zaslechneme hrom…
Do té doby nejsme milující bytostí a nedovolíme druhým nás opravdu milovat. Jsme jen vyděšenými žebráky, kteří se obracejí k druhým a ke světu se svým „Chci!“, v tom lepším případě se svým „Potřebuji". Jak v pěti bodech popisuji v článku Červenec a milující bytostije totiž rozdíl mezi tím být otrokem toho, co (nebo kdo) se nám líbí/nelíbí, a být tím, kdo miluje. Tj. milující bytostí.
  • Milující bytost se nedožaduje. Má v sobě plamen lásky, který opatruje a který nevyměnila za závislost na ničem a na nikom! (O tomhle plamenu lásky jsem psala v článku Zač jsem vděčná, neboli plamen lásky. To si určitě přečtěte. To je totiž ten nejsilnější článek o lásce, jaký jsem kdy napsala, v době, kdy jsem ji cítila nejmocněji.) Ostatně, kdo o to přece stojí – pořád něco chtít?? Vy snad ano??? Vždyť ten žebrácký pocit je to, co nás ubíjí a zbavuje nás té skutečné vnitřní hodnoty…
  • Milující bytost nedělá z druhé bytosti věc, která má naplňovat jeho potřeby. Objekt svého strachu a touhy. Ono buberovské „Ono„. Ale vstupuje s druhou bytostí (i s životem jako takovým) do skutečného vztahu Já a Ty, jak ho Buber ve své filozofii popisuje. A jak ho já přibližuji v onom stejnojmenném článku.
Nalézt tu lásku sám v sobě ale není vůbec jednoduché. Prožili jsme toho už příliš, že? Ale prý bychom být vděční. To prý lásku probouzí. Ale dokážeme najít v tom všem, čím jsme si prošli, dost darů, za které bychom mohli být vděční? Abychom mohli životu dostatečně věřit a s láskou se mu otevřít??
Nedávno jsem se o to pokoušela (Zač může být člověk vlastně vděčný?) a nakonec jsem toho kupodivu našla velice hodně. Zkuste to taky, možná pocítíte jako já ten záblesk lásky, protože i tam, kde jste měli předtím pocit, že jste na vše sami, nad Vámi život vlastně držel celou dobu ochranou ruku. Vy jste to jen ve svém pomatení bolestí neviděli… 
Podobně mi pomohla knížka Jak mít rád sám sebe, o které jsem nedávno psala v článku Z trochy laskavosti je největší radost.  Našla jsem tam krásně popsané způsoby, jak sami sebe mučíme, proč je tak nesmírně důležité mít sám sebe rád a co nás v dětství tak zranilo. Pomohlo mi to v rozhodnutí zachovat se pro změnu trochu jinak než podle starých vzorců…
A pokud ani to nepomůže, můžete si ještě projít 5 důvodů, proč vlastně nechceme být šťastní.  Tenkrát jsem hledala,
proč si sakra pořád volím ten stav existence, ve kterém necítím klid, pohodu, radost a opravdový impulz dávat ze sebe to nejlepší???
Vy to už víte?? Vědomí toho, co nám brání, je důležité. Pokud víme, co hledat, můžeme to nalézt a z cesty odstranit. Třeba kousek po kousku a může nám to trvat hodně dlouho. To když máme dojem, že je nad naše síly tu překážku vzít a prostě odhodit.

Stejně jako je důležité vědět, jak vlastně ta láska vypadáDaphne Kingma v oné knížce, jak mít rád sám sebe, to krásně popsala. Ale o tom, kde hledat a jaké pocity taková láska vyvolává, můžete číst v básních (ČíšeDobyvatelLoved and Protected) nebo slyšet v písních (Sting – Desert RoseDepeche Mode – It’s no goodPhantom of the OperaDepeche Mode – Enjoy the Silence).

Jak vypadá stav, kdy je člověk absolutně otevřený a cítí absolutní klid, lásku a spokojenost (navzdory tomu, že se ocitl bez podpory a bez peněz v cizí zemi, hladový a žíznivý stovky kilometrů od bydliště...), si zase můžete přečíst v mém příběhu o tom, jak se dostat z Egypta bez peněz. Je to jeden z těch pěti příběhů o tom, kde hledat pevnou půdu pod nohama v těch největších krizích, který je součástí onoho dubnového magazínu Aves, o kterém jsem mluvila. Je rozhodně inspirativní. I pro mě. Neustále. Ačkoliv je to už asi 17 let, co se odehrál...

Nenechme si vzít lásku a láskyplné vztahy.

Vždyť je to jeden z pěti hlavních důvodů, proč je na tom svět dnes (a vždy ostatně byl) tak, jak je. Často to není lehké, ale jak kdysi zpívala Sade (v dobách, kdy jsem tuto podporu velmi potřebovala slyšet) – Hang on to your love!

Někdy je velmi těžké nepustit se lásky. Je tolik klacků, které jsou nám házeny pod nohy:

  • Když Vás něco velmi zraní a Vám přijde nemožné odpustit. Vždyť by to bylo nespravedlivé! 
  • Když dostanete strach, že Vás někdo zraní, a Vy se začnete bránit. Vždyť je to pud sebezáchovy! 
  • Když lidi kolem Vás začnou lásku a pravdu, bez kterých, jak jsme si ukázali, nemůžeme nikdy žít opravdu šťastně (pokud je chápeme opravdu správně), shazovat a vláčet stokou. Jsme tak zvyklí jít tam, kam jdou lidi kolem nás!  
  • Když začnete mít pocit, že Vaše láska není vítaná. Že se s ní dáváte všanc. Že může být špatně pochopena a Vy považováni za slabochy bez špetky hrdosti. 
Ale copak jste už nepochopili, jak velký dar láska je a co všechno umí?? Láska nám nabízí spoustu darů (8 darů (z) lásky): 
  1. probouzí v nás samu lásku. Lásku k člověku i ke světu. A vášeň, s jakou se jim oddáváte, aby Vás naplnili štěstím a Vy je. Najednou cítíme, jaké je to opravdu milovat.
  2. motivaci a sílu dělat vše, co si zamaneme. Navzdory čemukoliv a komukoliv. Najednou vidíme, co je pro nás opravdu důležité.
  3. dává nám možnost vnímat hodnotu toho, s čím se potkáváme, a radovat se z toho.Najednou cítíme tu opravdovou radost ze života.
  4. dává nám pocit přijetí a odpuštění. Vědomí, že se před někým nemusíme schovávat za masky. Najednou víme, že se nemusíme bát odsouzení a na nic si hrát.
  5. dává nám schopnost vnímat vše jako vzácný dar. Znáte tento pocit? Bdělý, radostný, vděčný?
  6. dá Vám svobodnou otevřenost. Jen když budete opravdu chtít a necháte toho žebráka v sobě jít. Najednou víte, že nepotřebujete vůbec nic. Že máte a vždy budete mít vše, co potřebujete!
  7. láska Vás ochrání. Dá Vám pocit bezpečí. A z ní vyplývající sebedůvěry.
  8. a tou třešničkou na dortu je pocit propojení a jednoty. Na nic nejste sám a nic Vás ve skutečnosti neohrožuje.
Čím hlubší láska, čím radikálnější svoboda, čím statečnější odvaha, čím větší otevřenost, tím stabilnější propojení – najednou pro Vás není ten Druhý ten, od kterého ten První něco potřebuje, něco od něj chce, nebo se v souvislosti s ním něčeho obává (třeba že o něj přijde). Najednou pro Vás není oním Buberovským Ono, ale skutečným Ty.
Až jednou budete stát na onom rozcestí mezi láskou a neláskou, na onom kříži duality, vzpomeňte si na tento článek. A na všechny ty dary lásky... 

Až jednou přestanete vzdorovat takové lásce (protože Vás ta otevřenost a zranitelnost děsí a nejradši byste utekli před zrakem té lásky, která vidí do Vašich největší slabin a největších ran), až jednou přestanete mít pocit, že po lásce něco chcete (zatímco ona Vám dává a Vy to jen nevidíte) a až jednou před touto láskou přestanete couvat, můžete prožít několikanásobně znásobené to, co člověk prožívá, když prvně udělá krok blíž k člověku, který ho přitahuje. Jen Život, pokud ho budete TAKTO MILOVAT a tu lásku sami nezradíte, Vás nikdy nezradí... 
To bude ten Váš bod, ze kterého nebude návratu… 

(Pokud se Vám článek líbí, nezapomeňte ho, prosím, sdílet dál. Díky :-))

neděle 10. dubna 2016

Jak v nás nechat skutečně ožít ten věčně živý mýtus o smrti a znovuzrození? (Isis a Osiris)

S údivem zjišťuji, že knížka, která mě před 20 lety silně ovlivnila při mém studijním pobytu v Egyptě -  "The Passion of Isis and Osiris: A Gateway to Transcendent Love" od Jean Houston stále ještě není přeložena do češtiny. Tenkrát jsem sice studovala překladatelství, ale dnes již nepřekládám. Takže ani nepředpokládám, že bych se těch cca 400 stran někdy sama ujala...

Čím mě ta kniha tak zaujala? V době, kdy jsem kolem sebe na stěnách chrámů nebo na papyrech vídala zobrazení boha Usira (Osirise) a zobrazení bohyně Éset (Isis) se svým synem Horem, bylo pro mě setkání s touto knihou zjevením. Tenkrát jsem ještě nevěděla nic o řeckých mystériích, která sehrávala různé mýty. Například i ten Osirisovi a Isis. Nevěděla jsem nic o tom, co vlastně mýty mohou být. Že někteří psychologové hledají v mýtech motivy různých archetypů. Teprve tato kniha (a cvičení v ní obsažené) mi dala nahlédnout do síly mýtů a symboliky. 

A teprve později jsem četla Frazerovu známou knihu "Zlatá ratolest", ve které popisuje různé zemědělské mýty o znovuzrození. Hezké shrnutí zemědělského pozadí mýtů o znovuzrození jsem našla zde:

Usir byl představitelem nejvýznamnějšího vegetačního boha Egypta. Zpodobňován byl vždy jen jako člověk. Byl egyptskou obdobou kenaanského Baala či Adónise, mezopotamského Dumuziho či chetitského Telepinuše. Podle některých odborníků byla v pozadí všech těchto bohů prastará báje o božském Pastýři, který zahynul v boji se zvěří a je oplakáván svou milou.Vegetativní božstva jsou však hlavně personifikací plodivých sil přírody, které začali lidé uctívat od přechodu k zemědělství. Snažili se magickými obřady rozhojnit plodivou sílu přírody. Střídání období růstu s obdobím vegetačního klidu si vysvětlovali přestávkou boha vegetace, který odcházel nebo býval přemožen, zabit či uvězněn v podsvětí. Oplakávání vegetativního boha se snahou přivolat jej zpět či oživit. Také v Usirově mýtu byl zabit svým božským bratrem Sutechem. Podle některých verzí byl dokonce rozsekán na kusy, ale Usirova družka Eset jej alespoň částečně oživila aby zplodila Hora, otcova mstitele dědice království.  Usir zosobňoval úrodnou půdu, jeho protivník Sutech byl ztělesněním pouště.Dalším významným prvkem mýtu je víra ve vzkříšení a věčný život. Osiris po svém utrpení, kruté smrti a zohavení opět ožívá. Vnitřně proměněn odchází ve slávě z našeho světa do podsvětí, odkud však stále ovlivňuje i život na zemi. Věčný život Osirisův znamená i věčný život pro ty, kteří jej následují.
(zdroj: www.myty.info)

Jak ale říká Jean Houston ve své knížce, je potřeba varovat před tím, abychom na toto mýtické cestování nahlíželi jako na zajímavé ezoterické hrátky. Tyto transformační mýty v sobě zahrnují ohromně mocná témata jako jsou vnitřní zranění a zrada, utrpení a ztráta, touha a hledání božského partnera. Setkáváme se v nich s láskou, smrtí a znovuzrozením, pomstou a smířením. Takové studium mystérií vyžaduje odvahu a ochotu podniknout toto mocné dobrodružství duše.

Kniha obsahuje 14 cvičení, které člověku pomáhají proniknout do světa mýtu, naučit se hieroglyfickému symbolickému myšlení a krůček za krůčkem sehrát celý mýtus tak, jak ho zaznamenal Plútarchos. Možná právě zde leží styl, kterým i já letos začala psát svůj magazín Aves. Nabízí pohled do způsobu, jakým je možné číst poselství života, jak jsem o ní psala v článku Symbolika života. Nabízí otázky, taková cvičení, skrze která je možné si má vlastní slova prožít na vlastní kůži. Slovy Jean Houston: "Tato kniha má být prožívána a prováděna, nejen čtena a zvažována."

I já si dnes již častěji UVĚDOMUJI, že jen číst a "vědět" je velmi málo...

A březnové číslo magazínu najednou také otevřelo téma smrti a zmrtvýchvstání! (viz Nejsem náhodou pochodující mrtvola?) Ostatně toto téma by se nás přece mělo vždy dotýkat. Nemusíme přeci čekat na Velikonoce a na to nejnovější zpodobnění tohoto věčného archetypu v podobě smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Ani na to, až se prostřednictvím našich blízkých se smrtí osobně setkáme, aby nám odhalila tu skutečnou hodnotu života! 

Vždy je dobré mít na paměti, zda jsme si skutečně vědomi toho, že jsme naživu, nebo jestli je naše existence podobná spíš existenci zombie, nebo v tom lepším případě živých neživých, tj. upírů. A vždy je dobré mít na paměti, jaké masky že si to navléklo naše Ego. O tato 2 zrcadla navíc si nový magazín během toho, jak jsem ho psala, řekl. Uvědomění má totiž velikou sílu nás z toho spánku mrtvých probudit a dopřát nám to naše vlastní zmrtvýchvstání. Protože právě o to u každého mýtu, u každého mystéria, při každých Velikonocích jde! Každého dne, každou vteřinu našeho života. 

Takové štípnutí do ruky: Jsme opravdu živí?? Uvědomujeme si ještě dotyk i bolest, nebo jen přežíváme??

Když si člověk sám, nebo ve skupině, prochází jednotlivá cvičení z knihy Jean Houston, prožívá právě onu smrt, onu bolest ze ztráty, onu touhu vdechnout nový život i ono znovuzrození...

Protože mýtus o Usirovi a Éset je příběh plný násilí, smrti, ale i lásky a vzkříšení. Jeho podoby jsou různé, ta neznámější je právě ta, kterou popsal Plútarchos:

Usir a Eset byli moudří a oblíbení vládci Egypta. Sutech svému bratrovi záviděl a rozhodl se jej zabít. Uspořádal slavnost, na které ukázal přítomným překrásně zdobenou truhlici a prohlásil, že ten, kdo se do ní přesně vejde, jí dostane darem. Sutech si dopředu změřil Usira ve spánku, takže veděl, že bude jediný, kdo podmínku splní. Vystřídalo se několik přítomných. Když byl na řadě Usir a vlezl do truhlice, Sutech s několika dalšími spiklenci za ním zatloukli víko, takže truhlice se pro Usira stala rakví. Sutech poté vhodil truhlici do Nilu, aby jí řeka odnesla do dalekých krajů. Isis, když zjistila, co se stalo, vydala se truhlici hledat, aby mohla svého manžela řádně pohřbít. Nakonec truhlici našla v Byblosu na fénickém pobřeží (dle starší verze na Nilu u Abydu), kde byla zarostlá v kmeni tamaryšku. Truhlici převezla zpátky do Egypta, kde jí ukryla v močále. Sutech, který se mezitím ujal vlády nad Egyptem, se ale vydal zrovna do těchto míst na lov a truhlici objevil. Ve vzteku rozsekal Usirovo tělo na čtrnáct částí a ty rozházel po celém Egyptě, aby je Eset nemohla znovu najít, složit a dopřát Usirovi řádný pohřeb. Eset a Nebthet usilovně pátraly po kusech Usírova těla, našly jich však jenom třináct. Čtrnáctý díl, falus, byl totiž vhozen do Nilu, kde jej spolkl krokodýl.S Thovtovou pomocí nakonec Eset vytvořila zlatý falus a připevnila jej k tělu. Pak se proměnila v dravého ptáka (káni čikrahujce) a s pomocí své a Thovtovy magie Usira na chvílí oživila a počala s ním syna Hora. Když Usira život opět opustil, řádně jej pohřbila a Usir se díky tomu mohl odebrat do podsvětí, kde se ujal role vládce podsvětí.Eset vychovávala Hora ve velkém utajení. Když vyrostl, byl rozhodnut otce pomstít. Předstoupil tedy před nejvyšší soud bohů, kterému předsedal sluneční bůh Re. Jak Hor, tak Sutech měli v tomto sporu mezi bohy mnoho příznivců. Eset samozřejmě podporovala svého syna a všemožně mu pomáhala, Sutecha, jako staršího, podporoval sám Re. Spor trval osmdesát let a Hor nakonec zvítězil a převzal vládu nad Egyptem Co se týče závěrečné bitvy mezi Horem a Sutechem, existuje několik různých verzí.
zdroj: Wikipedia 


Nezapomínejme tedy, že svět je jedna velká kniha hieroglyfů, které můžeme symbolicky číst

A nezapomínejme si být vědomi toho, zda jsme opravdu plni života, nebo zda se životem jen ploužíme jako otrávené mátohy 

A dovolit tomu uvědomění, aby nás přivedlo zpět k životu


neděle 20. března 2016

Intenzivní workshop s Michaelem Tellingerem “UBUNTU & Contributionism” v Praze – 31.3.2016

V Praze bude workshop ve čtvrtek 31. března 2016 od 18 do 22 hodin -  v Art&Event Gallery Černá labuť, v ulici Na Poříčí 25.
Tyto semináře jsou velmi poučné a inspirující. Zahrnují výklad úplné historie bankovnictví, původu peněz, filozofie spolupráce UBUNTU a jednoduchý akční plánpro politické aktivity strany UBUNTU Party. Workshopy nejsou určeny pouze potenciálním představitelům a uchazečům, ale každému, kdo rezonuje s naším poselstvím a chce se dozvědět více o filozofii UBUNTU a o tom, jak nám může aktivita politické strany pomoct urychlit náš akční plán pro vytvoření hojnosti a prosperity všem.
Michael Tellinger je skutečně zajímavý člověk. V minulosti luštil sumerské hliněné tabulky, 25 let studoval dílo Zecharia Sitchina a v Africe se stal objevitelem mnoha významných archeologických nálezů; s Johanem Heinem například objevili Adamův kalendář. Sám je autorem několika odborných knih. Přednáší v angličtině, ale profesionální simultánní překlad je zajištěný. Co máme společného? Michael Tellinger se narodil u nás – v Karlových Varech a rozumí velmi dobře česky.
Budeme rádi, pokud pozvánku pošlete i svým známým. Lístky zakoupíte přímo na akci, počet míst je ale omezen. Vaši rezervaci můžete potvrdit emailem na: studio@heavy-duty.cz

Tlumočení zajištěno – Nepovinné vstupné – 200 Kč

Michael Tellinger:
Budu se zabývat všemi klíčovými body a navíc tím, co je v našem prohlášení:
Elektřina zadarmo pro každé město a obec – jak toho můžeme dosáhnout?
Zahájení různých obecních projektů a vytváření nadbytku.
Přeměna našich nemocnic v uzdravovací centra.
Vysvobození našich vědců a vynálezců.
Dramatické pobídky umění a kulturních aktivit.
Princip menšinové správy – jak to prospívá našim obcím?
Jak přeměnit každé malé město v mocnou pracovní sílu vlastněnou lidmi, ne korporacemi či vládou.
Těším se na vás, v jednotě a souznění

Michael Tellinger: www.ubuntuparty.org.za
Provizorní web: www.ubuntuparty.cz
Videa s Michaelem Tellingerem se slovenskými titulky: http://www.nwoo.org/?s=tellinger
Osobní stránka: http://michaeltellinger.com/ 

Botolam

Na co jsou boty? Narodil se člověk s botami? Jaké boty nosit? Co bota na podpatku? Co dokáže bota udělat s nohou? Dokáže bota změnit pohybový program v lidském mozku? Způsobuje bota bolesti zad? Nosí lidé s rozdílnými nohami často stejné typy bot? Jak poznat podle boty způsob vlastní chůze?
Na tyto otázky se snaží odpovědět tento článek.

Problematika funkce nohou a vhodné obuvi je stále populárnější. Zato výběr obuvi ze strany současné populace je tragický. Jak z toho ven? Především je potřeba používat zdravý rozum. Druh homo sapiens sapiens v začátku své evoluce nepoužíval boty. Dnešní doba umožňuje výjimečně to samé. Noha současného člověka má však jinou kvalitu kůže, jinou citlivost a programové řízení pohybu. Zkuste dnes nechat člověka na boso ulovit zvíře. Proto je potřeba si uvědomit, že potřeba obuvi je svým způsobem evolučně vynucená. Přesto je vhodné v rozumné míře podporovat naturální způsob chování nohy, tedy naboso. Boty, které obuvnický průmysl vyrábí, jsou již delší dobu výsledkem neznalosti funkce nohy, ale také snahou uspokojit estetiku a design na úkor zdraví. Současný člověk neví, jaké boty jsou zdravé a upřímně: „Je mu to celkem jedno, důležité je, jak bota vypadá“. Přesto se objevují náznaky lepší obuvi i lidí, kteří to začínají logicky řešit.
Primárním účelem obuvi je mechanická a teplotní ochrana nohy. To neznamená, že by bota měla (už tak dost opomenutou) nohu ještě více utlačovat. Zde jsou ty nejdůležitější faktory při výběru obuvi.

1. Široká přední část boty
Lidská noha nefunguje normálně v útlaku prstců k sobě. Tvar její přední části není do špičky. Jakákoli bota se zúženou špičkou způsobuje poruchu funkce nohy, dolní končetiny, potažmo celého těla. Upřímně: „Myslíte si, že Vaše noha chápe, že je zúžená špička boty dobrá pro Vaši práci v rámci dress codu?“. Úzká špička obuvi nutí nohu více používat zadní polovinu nohy s častým vznikem vbočeného palce, patní ostruhy, propadu příčné klenby, výrůstku v oblasti kloubu palce, útlaku meziprstních nervů, propadu vnitřní podélné klenby, zhoršeného prokrvení, poruchy osy kolenního a kyčelního kloubu a vadného postavení pánve a páteře. Dostatečně široká přední část boty umožňuje normální funkci nohy

2. Vodorovná podrážka boty Narodil se člověk se zvednutými prstci či zvednutou patou? Probíhá normální chůze pouze po špičkách či po patách? Narodil se člověk s vypodloženou klenbou? Nenarodil. Jakákoli bota s podpatkem, zvednutou špičkou nebo obojím způsobuje poruchu funkce nohy, dolní končetiny, potažmo celého těla. Upřímně: „Myslíte si, že Vaše noha a mozek chápou, že mají chodit pouze po špičce či po patě se zvednutými prstci?“. Zvednutá špička boty vytváří umělý dojem odvíjení plosky. To znamená, že vyřazuje radimmichalec.cz 2 programově i strukturálně svaly, které se na odvíjení podílejí. Co víc, permanentně napíná vazivo v plosce (plantární aponeuróza), kde dochází k lokálnímu snížení prokrvení a vzniku bolesti. Vzniklá bolest pak mění způsob chůze a přetěžuje ostatní části těla. Naopak zvednutá pata na podpatku nutí nohu chodit více po přední části, způsobuje otoky v oblasti příčné klenby, deformuje prstce, zkracuje Achillovu šlachu, vytváří křeče v lýtku, přetěžuje kolenní kloub v přední části, mění nastavení konfigurace všech kloubů dolní končetiny a páteře. Vodorovná podrážka boty umožňuje normální funkci nohy

3. Poddajná bota Představte si jaké to je, když Vás někdo sváže do kazajky, když se nemůžete spontánně hýbat. Až budete zítra v práci, nechte si svázat tělo a zalepit ústa na celý den. Jak se budete cítit po 20 minutách? Budete agresivní? Teď si zkuste představit, jak se cítí Vaše noha 12 hodin v nepoddajné botě. Má šanci být ještě agresivní a dát najevo, že se jí to nelíbí? Nebo únavou podlehne a přizpůsobí se botě? Jakákoli nepoddajná bota ruší funkci nohy, způsobuje její vyřazení z pohybového schématu a její pohyb je nahrazen v jiných částech těla, kde následně vzniká bolest (kolena, kyčle, bederní oblast…). Upřímně: „Myslíte si, že Vaše noha chápe, že se nemá celý den hýbat?“. Poddajná bota umožňuje normální funkci nohy

Vybrat dnes vhodnou botu, která nohu dostatečně chrání a zároveň jí nechává rozvíjet ve své funkci, je nadmíru těžký úkol. Vhodná bota pro všechny neexistuje. Je potřeba brát v úvahu individuální tvarové rozdíly nohy, genetiku, způsob zátěže atd. Přesto jsou pro náš lidský druh dány určité společné zásady fungování našich nohou, které je dobré respektovat. Vhodná bota by měla tlumit rázy ze zevního prostředí, které do našeho těla cestou nohy přicházejí. Na druhé straně bychom měli dostatečně cítit každý krok a terén, po kterém jdeme. Vhodná bota se přizpůsobí funkci nohy a dovoluje pohyb prstců. Občas je vhodné podívat se na boty zespoda. Uvidíte, jak své nohy v nášlapu využíváte. Podrážka vám svým „ohoblováním“ napoví kde je chyba. Design boty je krásná věc, za kterou dnes platíme obrovskou měrou vertebrogenních bolestí a spotřebou syntetických analgetik.

Kdo chce myslet, nechť mu tento článek změní n (b) o h (t) y J.
Více zde:
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=472284199638996&id=281654835368601
Radim Michalec, březen 2016

https://www.facebook.com/Radim-Michalec-281654835368601/

Jill Bolte Taylor: A představte si, jak byste se cítili po ztrátě 37 let emoční zátěže!

Český překlad velmi zajímavé videonahrávky, kde hovoří paní Jill Bolte Taylor o svém vlastním zážitku s poruchou mozku. Možná Vám tento článek pomůže lépe pochopit, jak náš mozek a naše hemisféry fungují.

Jill Bolte Taylor: „Vyrostla jsem proto, abych studovala mozek, protože mám bratra s diagnózou schizofrenie. Jako sestra a jako vědec jsem chtěla pochopit, čím to je, že já mohu mít sny, spojit si je s realitou a uskutečnit je - a co je v nepořádku s mozkem mého bráchy a jeho schizofrenií, že si nedokáže své sny dát do vztahu s naší běžnou realitou a místo toho se mu stávají halucinací?
Proto jsem zasvětila svou kariéru výzkumu vážných mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se ze svého domovského státu Indiana do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benes na Harvardské katedře psychiatrie. V laboratoři jsme si kladli otázku "V čem se biologicky liší mozek osob, které jsou diagnostikovány jako normální ve srovnání s mozkem osob, diagnostikovaných jako schizofrenní, schizoafektivní nebo s bipolární poruchou?"
Stručně řečeno jsme mapovali obvody v mozku, které buňky komunikuji s kterými, jakými chemikáliemi a v jakých množstvích těchto chemikálií. Tento výzkum naplňoval mé pracovní dny a dával mému životu opravdový smysl. Ale po večerech a o víkendech jsem cestovala jako propagátor NAMI, Národního spolku pro mentální nemoci.

Ale 10. prosince 1996 ráno jsem se probudila a uvědomila si, že mám svou vlastní mozkovou poruchu. V levé hemisféře mého mozku praskla céva. A během následujících 4 hodin jsem pozorovala vlastní mozek, jak úplně odchází jeho schopnost zpracovávat jakékoliv informace. Během dopoledne s výronem do mozku jsem přestala chodit, mluvit, číst, psát a nebyla si schopna vybavit cokoliv z mého života. Jednoduše se ze mne stalo mimino v ženském těle.
Pokud jste už někdy viděli lidský mozek, tak je vám jasné, že obě hemisféry jsou od sebe úplně odděleny. A přinesla jsem vám ukázat jeden skutečný mozek [děkuji]. Tak toto je skutečný lidský mozek. Toto je přední část, zadní část s míchou visící dolů a takto by byl umístěn v mé hlavě. A když se podíváte na mozek, je vám jasné, že obě mozkové kůry jsou od sebe úplně odděleny. Pro ty, kteří rozumí počítačům, vaše pravá hemisféra pracuje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra pracuje jako sériový procesor. Obě hemisféry spolu komunikují pomocí kalózního tělesa, které je vytvořeno z asi 300 miliónů axonálních vláken. Mimo toto spojení jsou však hemisféry úplně odděleny. Protože zpracovávají informaci rozdílně, každá hemisféra přemýšlí o rozdílných věcech, pečuje o rozdílné věci, a odvažuji se říci, že mají velice odlišné osobnosti [S dovolením. Děkuji. Bylo mi potěšením].

Naše pravá hemisféra je celá o tomto aktuálním okamžiku. Je celá o právě teď a právě tady. Naše pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kineticky prostřednictvím pohybů našeho těla. Přijímá informace ve formě energie, která proudí souběžně skrze naše smysly. A pak to exploduje do nezměrné mozaiky popisující to, jak náš aktuální okamžik vypadá. Jak tento okamžik voní, jak chutná, jaké vyvolává pocity a jak zní. Jsem energetická bytost propojená s energií všude kolem mne pomocí uvědomění v mé pravé hemisféře. Jsme energetické bytosti navzájem propojené pomocí uvědomění v našich pravých hemisférách jako jedna jedna lidská rodina. A právě tady a právě teď, my všichni jsme bratři a sestry, abychom zde učinili svět lepším místem. A v tomto okamžiku jsme dokonalí. My jako celek. A jsme obdivuhodní.
Má levá hemisféra je velice odlišné místo. Naše levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naše levá hemisféra je vše o minulosti a vše o budoucnosti. Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby uchopila tu nezměrnou koláž aktuálního okamžiku. A vyzobává detaily a další detaily a více detailů o těchto detailech. Pak všechny tyto detaily zatřiďuje a organizuje. Spojuje to se vším, co jsme se naučili v minulosti a promítá do budoucnosti všechny naše možnosti. A naše levá hemisféra myslí v slovech. To je to neustálé štěbetání, které propojuje mne a můj vnitřní svět se světem venku. To je ten hlásek, který mi říká "Hej, mysli na to, že máš po cestě domů koupit banány a ráno je sníst." To je ta rafinovaná inteligence, která mi připomene, kdy si mám vyprat. Ale co je asi nejdůležitější, to je ten hlásek, který mi říká "Já jsem. Já jsem." A jakmile mi má levá hemisféra řekne "Já jsem," stávám se oddělenou. Stávám se jedním uceleným individuem odděleným od toků energie kolem mne a odděleným od vás.

A to byla ta část mého mozku, kterou jsem ztratila toho rána, co jsem dostala infarkt. Toho rána, co jsem dostala infarkt, jsem se probudila s pulsující bolestí za svým levým okem. Byl to ten druh svíravé bolesti, jako když kousnete do zmrzliny. Sevřelo mne to a pak povolilo. Pak mne to sevřelo a pak povolilo. Bylo pro mne velice nezvyklé, zažívat jakýkoliv druh bolesti, tak jsem si řekla OK, začnu tak, jako každé ráno. Tak jsem vstala a naskočila na svůj kardio glider, což stroj na procvičování celého těla. Zmítám se na tom a uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní pařáty, snažící se uchopit rukojeť. Řekla jsem si "to je velice podivné" a podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si "húú, já jsem tedy bizarní věc". Bylo to, jako by se mé vědomí posunulo pryč z mého normálního vnímání reality, kde jsem osobou na stroji mající prožitky, do nějakého ezoterického prostoru, kde pozoruji sama sebe, jak mám tento prožitek.
Všechno bylo tak zvláštní a bolest hlavy se zhoršovala, tak slézám ze stroje a procházím napříč svým obývacím pokojem, a uvědomuji si, že všechno v mém těle se výrazně zpomalilo. Každý krok je velice tuhý a velice vědomý. Plynulost mého kroku se ztratila a také se mi výrazně zúžilo pole vnímání, takže se soustředím jen na své vnitřní systémy. Stojím ve své koupelně, připravena vstoupit do sprchy, a vlastně mohu poslouchat dialog uvnitř mého těla. Slyším hlásek, který říká, "OK, vy svaly, vy se stáhněte a vy svaly, vy se povolte."
Ztrácím rovnováhu a opírám se o zeď. Podívala jsem se dolů na svou ruku a uvědomuji si, že už nedokážu určit hranice svého těla. A nemohu určit, kde začínám a kde končím. Protože atomy a molekuly mé ruky se smíchaly s atomy zdi. A jediné, co dokážu pocítit je ta energie. Energie. A ptám se sama sebe, "Co je to se mnou, co se to děje?" A v tomto okamžiku můj mozkový našeptávač, můj našeptávač levá hemisféra, úplně umlkl. Úplně, jako by někdo vzal dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko mute - vypnout zvuk, úplné ticho.

V prvním okamžiku jsem byla šokována tím, že se nalézám uvnitř tiché mysli. Ale hned pak jsem byla očarována velkolepostí energie kolem mne. A protože jsem už nebyla schopna rozpoznat hranice svého těla, cítila jsem se ohromná a rozpínající. Cítila jsem se sjednocena s energií, která byla, a bylo v tom překrásně.
A pak, z ničeho nic, se má levá hemisféra zase zpět zapnula a říká mi, "Hej! Máme problém, máme problém, musíme sehnat nějakou pomoc." Tak tak to je, OK, OK, mám problém, ale pak jsem obratem sklouzla zpět do vědomí, které jsem si laskavě pojmenovala jako Země La La. Ale bylo tam krásně. Představte si, jaké by to bylo, být úplně odpojen od neustálého štěbetání mozku, které vás propojuje s okolním světem.

Tak jsem tady v tom prostoru a veškeré napětí, související se mnou, s mou prací, bylo pryč. A ve svém těle jsem se cítila lehčí. A představte si, všechny vztahy ve vnějším světě a všechny ty četné stresory s nimi spojené, to vše by bylo fuč. Prožívala jsem pocit klidu a míru. A představte si, jak byste se cítili po ztrátě 37 let emoční zátěže! Prožívala jsem euforii. Euforie byla překrásná - a pak se má levá hemisféra zapnula a říká "Hej, seber se, musíme sehnat pomoc," a já si říkám, "Musím sehnat pomoc, musím se soustředit." Tak jsem vylezla ze sprchy a mechanicky se oblékla a procházím svým bytem a uvažuji, "Musím se dostat do práce, musím se dostat do práce, dokážu řídit? Dokážu řídit?"
A v tu chvíli má pravá ruka úplně ochrnula a ztuhla po mém boku. A já si uvědomila, "Můj Bože! Já mám infarkt! Já mám infarkt!" A další věc, kterou mi mozek říká, je "Hůůů! To je tak úžasné! To je tak úžasné! Kolik mozkovědátorů má tu příležitost, studovat svůj vlastní mozek zevnitř?" A pak se mé myšlení rozmrzelo "Ale já jsem velice zaměstnaná žena. Nemám čas na nějaký infarkt!" A tak mne napadá "OK, nemohu ten infarkt zastavit, tak tak budu týden nebo dva a pak se vrátím zpět do běžného provozu, OK."

Tak musím zavolat pomoc. Musím zavolat do práce. Nedokážu si vybavit číslo do práce, tak jsem si vzpomněla, že ve své pracovně mám vizitku, na které to číslo je. Tak jdu do své pracovny a vytáhnu třípalcový špalík vizitek. A dívám se na první vizitku nahoře, ale přestože vidím velice jasně svým myšlenkovým okem, jak má vizitka vypadá, nedokážu říci, zda to je má vizitka nebo ne, protože vidím jen obrazové body. A pak se ty body slov promísily s body pozadí a s body symbolu a jednoduše jsem to nebyla schopna určit, protože jediné, co jsem viděla, byly obrazové body. A čekala jsem na něco, co bych nazvala vlnou jasnosti. V tu chvíli jsem byla schopna se znovu spojit s normální realitou a jsem schopna říci, toto není ta správná vizitka, toto není správná vizitka, toto není správná vizitka. Trvalo mi 45 minut, než jsem se propracovala ve špalíku vizitek o palec hlouběji.

Mezitím, po dobu 45 minut, výron v mé levé hemisféře stále rostl. Nerozumím číslům, nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, který mám. Tak vezmu telefon a dám ho tady, a vezmu vizitku a dám ji zde, a přiřazuji klikyháky na vizitce klikyhákům na klávesnici telefonu. Ale pak jsem zase sklouzla zpět do Země La La, a když se vrátím zpět, nemohu si vzpomenout, zda jsem již toto číslo vytočila či ne.
Tak jsem přitáhla svou ochrnutou ruku jako nějaký špalek a zakrývám ta čísla, které jsem již zpracovala a stiskla, takže když zase přijdu k sobě, jsem schopna říci, ano, toto číslo jsem již vytočila. Nakonec jsem vytočila celé číslo a poslouchám sluchátko, a můj kolega telefon zvedne a říká "Hau hau hů hau hau hau hů." [smích] A já si říkám, "Proboha, vždyť on mluví jako zlatý retriever!" A tak mu řeknu, se svou čistou myslí mu řeknu. "To jsi ty Jille? Potřebuji pomoc!" A co zazní z mých úst je "Hau hau hů hau hau hau hů." Říkám si "Proboha, já zním jako zlatý retriever." Nemohla jsem vědět, nevěděla jsem, že nemohu mluvit ani rozumět řeči, dokud jsem to nezkusila.
Tak poznal, že potřebuji pomoc a pomoc mi zařídil. A o něco později jedu sanitkou z jedné nemocnice napříč Bostonem do Všeobecné nemocnice. A zkroutila jsem se do malé kuličky jako nenarozené dítě. A stejně jako balón s posledním zbytkem vzduchu, který právě unikl, tak jsem cítila, jak má energie unikla a můj duch to vzdává. A v tu chvíli jsem věděla, že už nejsem choreografem svého života. A buď doktoři zachrání mé tělo a dají mi druhou šanci žít, nebo je to snad okamžik mého odchodu.

Když jsem se probudila později ten den odpoledne, byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že žiji. Když jsem cítila, že to můj duch vzdává, řekla jsem svému životu sbohem, a má mysl visela někde mezi velice protikladnými rovinami reality. Podněty, které přicházely skrz mé smysly, jsem prožívala jako čistou bolest. Světlo pálilo můj mozek jako ničivý požár a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nedokázala rozeznat hlas od hluku v pozadí a jednoduše jsem chtěla uniknout. Protože jsem nedokázala rozpoznat pozici svého těla v prostoru, připadala jsem si obrovská a rozpínavá, jako džin vypuštěný z lahve. A můj duch se vznášel volně jako ohromná velryba plachtící mořem tiché euforie. Harmonie. A vzpomínám si, jak mi běželo hlavou, že přece nelze najít způsob, jak bych kdy ještě mohla vtěsnat ohromnost sebe sama dovnitř toho malého, drobného těla.
Ale uvědomila jsem si "Jenže já jsem stále naživu! Já stále žiji a našla jsem Nirvánu. A pokud jsem našla Nirvánu a jsem stále naživu, pak kdokoliv, kdo je naživu může najít Nirvánu". Představuji si svět zaplněný překrásnými, pokojnými, soucitnými milujícími lidmi, kteří vědí, že mohou vstoupit do tohoto světa, kdy se jim zachce. A mohou si úmyslně zvolit vstoupit do pravé ze svých hemisfér a najít tento mír. A pak jsem si uvědomila, jak senzačním darem by tato zkušenost mohla být, jaký záblesk osvícení by to mohlo být pro to, jak žijeme své životy. A to mne motivovalo k tomu, abych se uzdravila.

Dva a půl týdne po výronu chirurgové vstoupili dovnitř a odstranili sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na má řečová centra. Zde jsem se svou mámou, která je skutečným andělem mého života. Trvalo osm let, než jsem se úplně zotavila.
Takže kdo jsme? Jsme živá mocná síla vesmíru, s manuální zručností a dvěma poznávacími intelekty. A máme moc si zvolit, v kterýkoliv okamžik, kým a jak chceme být na tomto světě. Právě tady a právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme - já jsem - živá mocná síla vesmíru, a živá mocná síla 50 triliónů překrásných molekulárních géniů, kteří dohromady vytváří mou formu. Sjednocená s tím vším. Nebo si mohu zvolit vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stávám samostatným jedincem, souvislým, odděleným od proudu, odděleným od vás. Já jsem Dr. Jill Bolte Taylor, intelektuálka, neuroanatomka. To jsou ta "my" uvnitř mne.

Kterou část byste zvolili? Kterou zvolíte? A kdy? Věřím, že čím více času strávíme volbou protáčet obvody našeho vnitřního míru ve své pravé hemisféře, tím více pokoje se promítne do světa a tím pokojnější bude naše planeta. A myslela jsem, že je to myšlenka, kterou má smysl šířit dál.“

Únor 2008, Jill Bolte Taylor

Poznámka: Český překlad poskytl pro web www.syrova-strava.cz Jan Vlčinský: http://vlcinsky.blog.cz/. Děkuji.

Zdroj originální videonahrávky včetně přepisu: http://blog.ted.com/2008/03/jill_bolte_tayl.php