středa 24. srpna 2016

Víte, jak dosáhnout vnitřního klidu?

Ten pohodový klidný pocit možná znáte. Když jsme spokojení. Když jsme na místě, kde je nám dobře. S těmi, se kterými je nám dobře. A máme vše, po čem jsme snili. Alespoň na chvíli. Třeba na dovolené. Zažili jste to letos?
Ale znáte i ten pocit, kdy Vás nic nevyvede z míry? Protože to je ten opravdový vnitřní klid, o který mi jde a o kterém bude v tomto článku řeč. Vzpomínám na jeden okamžik loňských vánočních svátků, kdy jsem právě po pořádném záchvatu vzteku prohlásila, že "po ničem jiném než po klidu a míru netoužím.
Už jste někdy pocítili stejně jasně, že právě tohle je pro Vás důležité?? 

O tom, že nemáme nechat vnější svět, aby nás ovlivňoval, se říká a píše často. Když už se dobereme toho poznání, že na tom něco je, a uznáme, že vyčítat něco druhým a celému světu nemá smyslzůstaneme u toho, že hlava ví, ale srdce se pořád bouří. A trpí. 
A tak to řeknu pregnantněji (jak mě nedávno ve stavu začínající bouře napadlo), protože někdy to člověku opravdu dojde jen, když se to řekne naplno - a odpusťte, že nebudu zcela korektní -
proč se nechat ovlivňovat tím, jak si kdo uprdne??
Je to takhle jasnější, nebo mám psát krásná slova o tom, že jsme jinak otroky vnějšího světa??? Není divu, že nás pak i každá maličkost vyhodí ze sedla... 
Jak by ne? Když automaticky neustále hodnotíme a soudíme - to se mi líbí/to se mi nelíbí. Všímejte si toho, co se Vám honí hlavou, když jdete po ulici, když jste v práci, když se díváte na televizi, když jedete autem. 
  • to se mi líbí přijde to chci. Pořád něco chceme! Všímáte si toho? Kde je pak onen vnitřní klid? Kdy přijde? Až........???
  • A s to se mi nelíbí přijde odpor. 

A s tím vším jsou spojené emoce. Buď radost, nebo smutek. Potěšení, nebo vztek. Člověk by řekl, že máme pěstovat tu první emoci, protože ta druhá tedy nic moc, že?? 
Ale v tom okamžiku se stáváme otroky - klaníme se cukru a uhýbáme biči.  Na takový druh popohánění (takový druh motivace) jsme už tak zvyklí, že nás ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale může... 
Trik, jak proniknout k motivaci, o které se moc nemluví, je pochopit, že cukr fakt není zdravá pochoutka. A přestat se bát biče. Člověk možná nejdřív pár ran slízne, ale díky tomu zjistí, že taková bolest to zas není, a život nás nakonec k smrti neubičuje... 
A pak přestaneme dělat tu zásadní chybu - přespříliš rozumovat o zbytečnostech a rochnit se v emocích. Teprve potom se v nás může probudit vnitřní klid. Teprve potom se v nás může pohnout něco, co nereaguje ani na touhu po cukru,  ani na strach z bolesti. Ta správná motivace. 
Léto již končí, ale k tomu, abyste objevili onen odstup od mletí prázdné slámy, kterou Vaše hlava tak dobře umí, postačí jakýkoliv víkend nebo den v přírodě. Abyste vyskočili z hlavy, je dobré vyskočit ze stereotypu. A možná Vás pak jednou napadne jako mě: A o čempak to zas budu dnes rozumovat? Čemu se zas budu vehementně bránit?? 
Naše Ego se umí krásně bránit! To malé vyděšené dítě, které si vzalo za úkol ochránit svého rodiče (není to divné??), si za ta léta vytvořilo spoustu vymakaných strategií, jak to udělat. A ne, že by to Egu nefungovalo.
Jen toho skutečného vnitřního klidu vyděšené dítě nikdy nedosáhne. Již z podstaty věci. Nejdřív se musí uklidnit a přestat se bránit. Zahodit ten černobílý úhel pohledu, který z podstaty věci nikdy nebude odpovídat realitě. A přestat stavět dva nereálné póly (ten černý a ten bílý) do konfliktu proti sobě. Nedává to smysl... 

Jak na tom jste? Teď a tady? Podívejte se na své emoce a na své tělo? Jste uvolnění? Usmíváte se? Vaše hlava Vám opět může tvrdit, že šťastní přece jste. Vždyť co všechno přece mám! Ale Vaše tělo a Vaše emoce říkají pravdu! Naučte se naslouchat jejich slovům a prohlédnout všechny ty podmínky, které klademe do cesty našemu štěstí. Víte, že vlastně ani být šťastní nechceme??

Jak tedy dosáhnout toho opravdového vnitřního klidu, kdy nás nic nevyvede z míry?

(A ano, dokonalosti možná dosáhneme až za desítky let...)
  • Kašlete na vnější bouřky. Důležitý je Váš vnitřní klid. Jestli toužíte po nějaké změně, jinudy cesta stejně nevede. Neřeš a nepřepínej. To je ta dokonalá mantra... 
  • Dávejte pozor na své emoce a myšlenky. Soudíš-li druhého člověka (nebo celý svět), soudíš tím i sám sebe! Buď laskavý a měj trochu soucitu. Hlavně sám vůči sobě. To ostatní přijde... 
  • Touha a strach nevedou tam, kam chceš. K vnitřnímu klidu. Nejsi žebrák, nemusíš po ničem toužit a ničeho se dožadovat. Jo a strach má velké oči. To jsi už slyšel?? 
  • To, čemu jedni říkají tragédie a druzí lekce, proměňuj v dary! A prokaž trošku vděčnosti..
  • Kritiku nech rozplynout a buď na sebe hodný. 
  • Pochop, že černobílé uvažování plodí jen dvourozměrné karikatury, které nemají vůbec nic společného s tím, jak se věci ve skutečnosti mají. Konflikt mezi černou a bílou nikdy k vnitřnímu klidu nepovede... 
  • Nejlépe je jít svou životní cestou s vtipem, radostí a důvěrou v to, že otevřenost nám neublíží. 
Vnitřní klid někdy přirovnávám k okamžiku, kdy se zády položíte s důvěrou na hladinu vody, a necháte se nadnášet. Nekopete nohama, neplácáte rukama. Váš dech a voda sama Vás udržuje v bezpečí, ačkoliv máme pod sebou neuvěřitelnou hloubku a žádnou pevnou půdu pod nohama. Nemůžete se utopit... 
Někdy ale propadneme panice. Někdy se objeví větší vlna. Někdy ztratíme tu důvěru a začneme se topit. V tom okamžiku se hodí mít nějaký ten záchranný kruh, který Vám v okamžicích nejistoty pomůže.  V elektronické knížce Žít je umění milovat (a to teď a tady!) je jich dokonce 11 :-) 
Protože pokud propásneme ten první okamžik, kdy se v nás rozevírá hluboká jáma nejistoty a začíná bouřit, a nechytíme se nějakého záchranného kruhu, skončíme opět jako ten otrok. Jako ten vězeň v Poeově hororu Jáma a kyvadlo...

Jáma nejistoty se rozevře a rozhoupe se kyvadlo strachu a touhy. Čím víc ho nechápe houpat, tím blíž je našemu srdci a tím víc nám hrozí, že nás jednou rozseká...

Možná je na čase se rozhodnout, co vlastně chceme. Trýznivý sen, nebo vnitřní klid??

středa 10. srpna 2016

Toužíme po naplnění svých přání nebo po vnitřním klidu?

Když tak člověk poslouchá spoustu lidí a čte články na internetu, vsadil by se, že ze všeho nejvíc toužíme po naplnění svých přání! 
  • Mluví se o Zákonu přitažlivosti. 
  • Mluví se o tom, jak dosáhnout toho či onoho. 
  • Narazíte na spoustu návodů jak, a na spoustu důvodů, proč to případně nejde a co s tím.

Touha po naplnění našich přání nás prý posouvá vpřed. Překonávání překážek a obav nás posiluje. Uvažovali jste ale někdy o tom, k čemu nás posouvá vpřed a jakou sílu nám dává?? Zavzpomínejte, po čem jste kdy toužili a kam Vás to posunulo a v čem posílilo?

Následující článek vychází z mé osobní zkušenosti a nemusí být tedy ani zdaleka nijak platný pro všechny. Jen takový nápad...
Jako malá jsem toužila být egyptoložka (fakt, o Tutanchamonovi jsem na základce věděla snad všechno, co se v té době dalo vyčíst) . Do Egypta jsem se nakonec dostala, s některými egyptology jsem vyrazila na vykopávky do Abú Síru a celý roční pobyt v Egyptě mi změnil od základu život.
Ta dětská touha mě neustále posouvala dál a dál. Ke knihám, k arabštině, k přijímacím zkouškám na angličtinu a arabistiku. Dávala mi znalosti a zkušenosti, které jsem potřebovala. Strkala mě dál směrem k průvodcování, na religionistiku, na Srí Lanku až k čchi kungu, neduálním učením a dzogčhenu. 
Ano, touha nás posouvá vpřed a posiluje nás. Však se říká, že je spolu se strachem tou nejsilnější motivací.
A přece. Není tento druh motivace spíš honěním se za mrkví jako ten osel?? Co když ta skutečná motivace spočívá v něčem úplně jiném??
Všimli jste si těch okamžiků vnitřního klidu, když se nějaká ta touha vyplnila?? Jsou to často jen letmé okamžiky. Velmi často je přehlédneme a utíkáme dál. Vždycky se objeví nějaká nová touha... 
Ale co když je účelem některých tužeb prostě jen dosáhnout onoho vnitřního klidu?? A skutečnou motivací je jednat tak, aby naše jednání vycházelo z onoho vnitřního klidu a ne z touhy po ní?? Už Vás někdy napadla tato myšlenka bořící veškeré zaběhané způsoby uvažování o motivaci?? 
Často toužíme po tom, co považujeme za dobré. Honíme se za tím. Bojujeme za to. Nejsme ochotní se toho vzdát. Ani za nic. A pak dorazíme k cíli a zjistíme, že to celou dobu byla jen fata morgána. Přelud. Pak se Vám může stát, jako jednoho dne mně (Labyrint plný fat morgán, kamarádských strašidel a otrávených hodnotných darů... a pak se v tom vyznejte), že zjistíte, že ten pomyslný labyrint, ve kterém bloudíte (a přitom každý labyrint vede přímo do středu!) je plný takových fat morgán. A také přízraků, které se nakonec ukáží být kamarádskými strašidly.
Touha nemusí být tím, co nás žene, motivuje a posiluje. Touha se může také stát naší závislostí. Nasadí nám pouta a my budeme mít velké štěstí, když se nám na chvíli podaří se z nich vymanit a položit si alespoň provokativní otázku - Kdo je na tom hůř? My nebo narkomani?? A narkomani jsou lidé, kteří
zapomínají na opravdovou radost a opravdové štěstí pro svou závislost na věcech, které jim sice přinášejí dobré pocity, ale zároveň je, zprvu tak nenápadně, zabíjejí.
Na rozdíl od narkomanů jsme my ale obvykle závislí na něčem, co je vlastně naprosto normální a většinou nás vůbec nenapadne, jak moc je to či ono zhoubné! Jde to pak krůček za krůčkem a o svou svobodu a skutečnou radost přicházíme. A ještě si pochvalujeme, jak se máme úžasně!  Jak říkal jeden tramp z legrace (ale měl tak hlubokou pravdu):
Asi je důležité zdůraznit, že chtít samo o sobě nemusí být tak úplně špatně. Zásadní ale je, jak s tím, co člověk chce, zachází! Jak k tomu, co chce, směřuje. Co pro to, co chce, dělá. Aby se k tomu nechtěl dobrat stejně nedospěle jako kdysi má dcera v 6 letech, kdy sehrála úžasnou scénu, že našla 500 Kč. Ne. Důležité je, zda to vše nakonec není jen velký podvod, bezohledné přivlastnění si něčeho, co mi nepatří, netrpělivé skočení po tom prvním, co se mi nabídne… protože Já přece chci, a proto mám na to právo. Bez ohledu na to, že s návnadou pak spolknu i háček… a už se houpu…
Člověk prostě nemůže mít vše, co chce. Říká se, že člověk nakonec dostane vše, co potřebuje. Ale já bych šla ještě dál a prohlásila, že někdy je prostě nutné se smířit i s tím, že nemám, co potřebuji.  Protože zatímco Ego prý říká Já chci a duše říká Já potřebuji, tak existuje i cosi, co říká Já nepotřebuju ale vůbec nic... 
Po čem pak toužit??? 
No, po čem jiném, než právě po tomto??? Kde jinde totiž člověk nalezne onen vnitřní klid?? Ono pomyslné Eldorádo
Ano, některé touhy míří právě tam. Jako ta touha Malé mořské víly proniknout do jiného světa. Ať už to byla ta pohádková víla, nebo ona víla, která se ve mně probudila jednoho dne, když jsem psala stejnojmennou báseň. Každý v sobě máme nějakou takovou mořskou bytost s její touhou i strachem. 
A odpověď? Chtít nechtění! Jedině cesta skrz paradox je obvykle ta jediná správná... 
Neduální vnímání je klíčem k umění milovat život teď a tady. Ne v onom bájném AŽ, ale i když se tam venku žení všichni čerti, tam uvnitř je teplo, klid a pohoda. Někdy, když se pod námi rozevře ona pomyslná jáma nejistoty a nad hlavami se rozhoupe kyvadlo tužeb a strachu, je dobré mít nějaký ten záchranný kruh, které to kyvadlo zastaví. Kterého se můžeme v té rozbouřené vodě chytnout a dojít opět vnitřní jistoty a vnitřního klidu. 

úterý 12. července 2016

Otevřeně přijímat to, co je...

Všimli jste si, jak umíme vše kritizovat? 
Náš kritický rozum dokáže vyhodnotit (těžko říct, zda "dokonale"), kde je jaká chyba. Už od dob školní docházky jsme svá tykadla vycvičili na vyhledávání chyb. Chyba byla špatně. Za chybu se platilo. 
Když  jsme náhodou dokázali vidět něco pozitivního v tom, co ostatní kritizují, často jako bychom oslepli a i ty zjevné chyby, na které druzí poukazují, nevnímáme. Buď je vše černé nebo vše bílé. Ať je to partner, kterého v době zamilovanosti vidíme téměř jako inkarnaci Boží, ale po pár letech nám již leze natolik na nervy, že nechápeme, co jsme na něm kdy viděli. Nebo politická situace (zastánci komunismu vs. odpůrci komunismu, sluníčkáři vs. odpůrci imigrace). 
Paradoxní svět  - ten barevný, nejednoznačný svět - je nám obvykle uzavřen. 
Potřebujeme vědět, čeho se chytnout (to bílé), a co odmítnout (to černé). Nalézt bezpečí v onom moři zkušeností. Otevřenost je nám většinou cizí. Kdo si troufne položit se zády na hladinu vody, neplácat kolem sebe rukama ve snaze udržet se na hladině a nesnažit se držet v dosahu mělčiny - té pevné půdy pod nohama?

Má dcera dostávala celé první tři roky základní školy pouze ústní hodnocení. Za chybu se neplatilo. Chyba byl ukazatel toho, na čem je potřeba dál pracovat. Co ještě člověk nepochopil. Co ještě dostatečně nezvládl. A to považuji za dokonalý vklad do života! Člověk je potom totiž mnohem otevřenější. I chybám! 
Kritika se totiž mnohem lépe snáší, když si ji nevykládáme jako útok na svou osobnost, ale jako pomoc. Pokud nemáme potřebu sami sebe bránit, můžeme za kritikou odhalit i volání o pomoc, jak se to kdysi stalo mně v jednom zvláštním týdnu.  A z toho, co vypadalo jako konflikt, pak udělat cestu k prohloubení vztahu. I pracovního. A když už k nějakému konfliktu dojde, místo toho, abychom se zabývali sami sebou a tím, jak nás kritika ohrožuje, vyvádí z míry, nebo jak nám "nikdo nerozumí", otevřenost pomůže člověku zeptat se  toho druhého: "PročProč mě vlastně kritizuješ? Co Ty vlastně vidíš špatného?". A nalézt cestu z konfliktu ven... 
Všimli jste si, že nejvíc chyb děláme v okamžiku, kdy se začneme bát, že chybu uděláme?? 
A přitom i má dcera dnes již díky škole ví, že chybami se člověk učí. Právě ve stejnojmenném článku jsem popsala jeden takový okamžik, kdy ze strachu z chyby chybujeme. Třeba si vzpomenete na podobnou zkušenost. Je dobré si tuto pravdu uvědomit... 
Kritizovat je občas nutné. Kdysi jsem například reklamovala zájezd do Turecka. Člověk může alespoň doufat, že kritika přinese své ovoce a něco se změní. Minimálně Vám vrátí nějaké peníze. Otázka zní, jak kritizujeme. Zda povýšeně a urážlivě, nebo civilizovaně a konstruktivně. Možná jsem moc útlocitná, ale když jsem jako učitelka s údivem sledovala, jak se skupinka prvňáků do sebe pouští a plete si upřímnost s hádkami a urážením, nepřišlo mi to jako správný model chování. Možná je dnes v módě mít tvrdé lokty a jít přes mrtvoly, ale štěstí to člověku podle mě nakonec nepřinese... 
Zaujal mě jiný prvňák, který za bouřlivého počasí za okny školy prohlásil, že je pěkně. Slunce sice nesvítí, ale proč jsme si my dospělí zvykli kritizovat, když prší?
A tak to jediné, co bychom asi opravdu neměli přijímat, je strach a chtivostAni u sebe, ani u druhých. Strach má totiž většinou jen velké oči a chtivost zakrývá fakt, že to, co opravdu chceme, "tam venku" nikdy nezískáme. Ztrácíme tím přístup do onoho světa neočekávatelného, který je mnohem zábavnější a ve kterém můžeme být mnohem spokojenější. 
Beztak neumíme doopravdy rozlišit, co je dobré, a co je zlé. Mnohdy se nám před očima to zlé mění na dobré a to dobré na zlé. A nakonec se ukazuje, že věci nejsou dobré nebo zlé sami o sobě ale podle toho, jak k nim přistupujeme. Jestli s respektem (a pak nás léčí) nebo s odporem (a pak nás ničí). 
A tak stačí otevřít oči a přestat svět kolem nás soudit. Vnímat, že to, co se zdá být náročné, je vlastně pomocí. Možná pak narazíme i na lidi, kteří nás nebudou soudit, ale pomáhat. A věřte mi, to je úžasný dar! Nebudeme pak ani tolik lpět na chvále, ačkoliv i ta někdy budiž pochválena. Ve světě kritiky a pochval jsou pochvaly důležité a nemělo by se na ně nikdy zapomínat.
Ve světě otevřenosti už ale toto všechno ztrácí svůj smysl. Otevřenost nám poskytuje svobodu přijímat všechno tak, jak to je. Bez hodnocení. Bez soudů. Bez strachů a potřeb se chránit. Bez pachtění se po tom, po čem toužíme. Jak píši o posledním magazínu Aves (Imigrantská krize jako symbol. Otevřenost či uzavřenost?): 
Červnové vydání je o tom, bez čeho nikdy nemůžeme žít opravdu svobodně a opravdu naplno! Bez čeho budeme vždycky jako ten zombie nebo upír. Bez čeho tu šťastnou lásku a spokojené mezilidské vztahy nikdy nepoznáme! 

pátek 10. června 2016

Moře je víc než jen pláž a dovolená

Moře je silný symbol života samotného. 
Jeho síly.
Vln, které Vás mohou smést.
Ale na kterých se také můžete příjemně nadnášet, nebo na nich surfovat.
Jeho hlubin.

Víte, že když se natáhnete na vodu na záda, nadechnete se a jen se tak vznášíte na vodě a hledíte do nebes, nemůžete se utopit??? Dokud dýcháte a nezačnete panikařit, v oceánu života se nemůžete utopit...

Cítili jste někdy tu absolutní důvěru uprostřed síly hlubokého oceánu? (a zapomeňte na chvíli na žraloky, chobotnice, žahavé medúzy apod.)  A dokážete podobnou důvěru vnímat i v životě? Ono: "Není čeho se bát. Není po čem toužit"?? Tuto odvážnou absolutní otevřenost?? 

O této otevřenosti jsme mluvili v minulém článku o síle lásky (A pokud Vás zachytí dravý proud Lásky, nebraňte se mu...). Tato otevřenost, tato nepodmíněná láska, je to, co nás - paradoxně - chrání před oním "křížem" života. 
Když najdeme odvahu se tímto způsobem otevřít, najdeme v síle oceánu sílu přijmout cokoliv, co s sebou oceán přinese... 

Může se nám zdát, že je to nebezpečné. Ale to jen proto, že lásku vůbec nechápeme (jak zaznělo v onom minulém článku). Pleteme si ji se zamilovaností, žárlivostí nebo chtíčem. Odíváme ji do jakéhosi prapodivného romantického ťuťuňuňu hávu. Nebo žijeme v domnění, že láska trpí (vždyť to všude vidím a kolikrát jsem to už přece zažil??). Máme z ní i strach. Nebo se nechováme jako milující bytosti, ale spíš jako žebráci... 

A přitom jde jen o to lásku pochopit. Být připraven na její nápor. Odpouštět a bezpodmínečně přijímat, a přitom se naučit nezrazovat sám sebe. Není to snadné. Ale jen taková láska z nás - z toho zrníčka písku - onu perlu v hlubinách moře... 

O moři, o síle lásky a o této perle jsem kdysi dávno napsala svůj první poetický text. Nepsala jsem ho vlastně já sama. Kdysi dávno, když jsem prožívala nešťastnou lásku, ze které jsem se chtěla vypsat, mi vytryskl pod prsty. Ukázal mi, že lásky se nesmím vzdát. Ukázal mi její skutečnou hodnotu. Protože je to právě ona, která člověka nakonec z těch hlubin, kde má pocit, že se topí, vytáhne na vzduch. Očištěného a šťastného... 

Ten text dodnes považuji za dar. Ta myšlenka důvěry uprostřed moře mi otevřela nové vize a nové prožívání. Je pro mě tak důležitý, že je prvním textem květnového magazínu Aves, který je celý věnován lásce, strachu z lásky, oněm milujícím bytostem i sebelásce, která je základem všeho (Život je HLAVNĚ umění milovat! Otevřeně a naplno! Opravdu víte, jak na to?). 

Třeba Vám také ukáže svou moc... 
seabasen
photo credit: Mattbuck

Moře

Milióny a milióny let doráží rozbouřené moře na útesy.
Co ještě zbývá z té hrdé, tvrdé skály?
Každou vteřinou,
částečku po částečce,
se stává součástí vod -
nezaniká, jen nabývá jiné podoby.
Kdyby skála měla srdce,
s každým zrníčkem, které by odplavilo moře,
by se žalem zachvělo.
Kdyby skála měla tvář,
s každou vlnou, která by po ní nemilosrdně šlehla,
by její oči uronily jednu slzu.
Jen pojď, ponoř svou tvář i své srdce do chladivých vod života a ochutnej všechny ty slzy.
Kdo ví, co ono bezedné moře skrývá,
a kdo ví, jací se vynoříme na druhém břehu?
Nalezneme v temných, mrazivých hlubinách poklad, který tam uschoval vládce moří?
Zůstaneme jen zrníčkem písku, které nezachytí žádná síť,
nebo se proměníme ve vzácnou perlu, po které tam nahoře touží?
Moře vám strhne masky,
rozmělní vás na kousky
a jen ti z něj vyjdou se srdcem čistým jako nejbělejší perla,
kterým se i v tom živly zmítaném prostředí podaří najít místo ke spočinutí a klid.
A pokud vás zachytí dravý proud lásky,
nebraňte se mu.
Otevřete svá srdce a nechte se jím vést.
Strhne vás do nebezpečného víru
a stáhne vás do temnot,
ale ani tam nesmíte lásku zavrhnout,
jinak vás pustí ze svého sevření a vy již nikdy více nespatříte světlo.
Důvěřujte
a její proud vás úzkou soutěskou vyvede mezi hravé delfíny a mnohabarevné korály.
Ale ani zde vaše putování mořem života nekončí,
neboť láska není hra, ani omámení smyslů krásou.
Každý, kdo by na tomto místě zatoužil zůstat,
bude dříve či později vyplaven jako nicotné zrníčko písku na pobřeží
a ti, kteří budou přicházet, aby své tělo nabídli očistné moci vod,
po vás budou šlapat.
Držte se pevně lásky,
ta jediná vám bude ochranou v temnotách i na světle.
Ukáže vám ty nejvzdálenější zátočiny,
zbaví vás všech nečistot,
vyhladí vás
a pak vás bohatě obdaruje.
Jedině ona vám dá ve všem to zmatku pocit spočinutí a klidu.

úterý 17. května 2016

A pokud Vás zachytí dravý proud Lásky, nebraňte se mu...

Láska je možná tím nejčastějším tématem knih, filmů, divadelních her či písní. Odnepaměti. Láska je to, po čem člověk začne s nástupem puberty pátrat. Láska je to, kvůli čemu se člověk chvílemi vznáší na pomyslných nebesích a chvílemi trpí jako zvíře. Láska je to, kvůli čemu člověk někdy i umírá. Nebo zabíjí..
Láska je to, co tak často zaměňujeme se zamilovaností, žárlivostí nebo chtíčem…
Láska je to, co se nás nejhlouběji dotýká. A co tak málo chápeme…
  • Láska je totiž nedualita v praxi. A zkuste chápat paradox…
  • Láska je odevzdání sebe sama, a přece se nesmíte vzdát toho nejdůležitějšího, čím jste.
  • Láska je dar. Ten největší dar, který můžeme od života dostat. Dar, který nám pomáhá nést kříž života. Nést ony chvíle, kdy nás život sám přibíjí na onen kříž mezi dualitami života.
  • Láska je síla, díky které se dokážete plně otevřít. Plně zažít krásy života. I utrpení života.
Tuhle lásku velmi dobře znám. Už před 20 lety jsem ji prožívala (a známí kroutili hlavou). I po 20 letech se mi ten, kterého jsem tehdy tak milovala, snažil dovolat, když prožíval životní krizi. Tak hluboké propojení může z takové lásky vzniknout. Všichni jsme na lásku v nějaké podobě narazili. A někdy jsme "narazili" hodně drsně. Poučili jste se? Jak?

Tento článek je výsledek mého vlastního poučení. Láska je totiž mé velké životní téma. Hodně jsem o ní na svém blogu Žít je umění psala. Pojďte se spolu se mnou ponořit do jejích hloubek a připomenout si, jaká umí být… 
Možná nám to pomůže opravdu z hloubi srdce přijmout tento dar a otevřít se. A konečně se tak osvobodit od všeho toho, co nás v hloubi srdce trápí… 

Začněme tím, jak neuvěřitelně silná umí láska být.

Uchopí Vás a nepustí. Pamatujete?? V písních to zní velmi romanticky. Ve filmech se nad dramaty lásky tak krásně srdceryvně pláče. Když se člověk nese na jejích křídlech, je jak v ráji. Ale láska není jen omámení smyslů. Pokud nezvládnete její nápor, vysaje Vás….
 „S city není dobré si zahrávat. A pokud kdokoliv z Vás, co tohle čtete, má někde lásku, které se bojí otevřít, nezavírejte se jí. Bojujte za ni. Pokud se bojíte, zjistěte proč, ale nezavírejte se před ní. Protože Vás stejně dohoní. Zůstane ve Vás, bude tam hlodat. Pět let, deset let, patnáct let, dvacet let. A až po ní budete chtít jednou sáhnout, už bude pozdě…“
Zdůrazňuji, protože toho důrazu není nikdy dost: „už bude pozdě"! A pokud Vám ani tento důraz nepomůže se otevřít, je dobré se ujišťovat, že si z darů této nenaplněné lásky berete víc než Vám bere! Že budete jednou rádi, že jste ji prožili. Navzdory všemu.
Příběhy o tom, kam až může vést nezodpovědnost v lásce (tady je to velmi strašidelné), jsou obvykle velmi tragické. Z takových poselství jde až strachA oprávněně. Už Vás někdy napadlo, jak velký strach máme vlastně z lásky?? Z té opravdové, hluboké, pohlcující? Proč vlastně, to si ještě řekneme. Teď se pojďme ponořit do článku o strachu milovat.  Protože jsem nikdy nenapsala lepší článek o tom, proč někdy zůstáváme stát před tím, co nás velmi přitahuje. Pak si to vyčítáme. Ale možná zbytečně. Možná bychom měli spíš hledat cestu, jak lásku „ustát"...

A i když jste ten typ člověka, který by šel i hlavou proti zdi a skáče do hlubokých neznámých vod, a TEPRVE PAK litujete, protože jste „narazili", i pro Vás může být následující věta velmi důležitá!

Jak píšu v onom článku o strachu milovat, důležité je být na lásku takového kalibru připravení:

„kdybych strach necítila, rozdala bych se… Lásku nezajímá kdo miluje koho, ani ji nezajímá, co za to dostane. Láska zcela přijímá a zcela dává. Samu sebe. Je silná tak, že když vstoupíte do jejího rajónu nepřipravení, smete Vás. Nezbude z Vás vůbec nic.“
A být připravení znamená „ukotvit se ve světě Nepodmíněnosti (svět Pravdy, Harmonie, Míru a Respektu)“. Dělat jen to, co ve Vás vzbuzuje mír a harmonii…
Nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejdůležitějšího, co ve Vás je! To je to, čeho bychom se neměli nikdy vzdát! 
Otázka zní, jestli zmatení vším tím, co chceme a čeho se bojíme, opravdu víme, co to je?Jestli nám naše emoce něco nenamlouvají (např. „bez jeho přítomnosti nemůžu být“) a náš rozum nám nevnucuje nějaké představy, které nemají s tím, co je ve vztahu OPRAVDU DŮLEŽITÉ („kdyby mě miloval/a, tak by mi neustále opakoval/a, jak jsem úžasný/á"), nic společného? A pokud tím zmatkem prohlédneme, jestli se toho nejdůležitějšího, co v nás je, umíme vůbec držet…

Není to vůbec snadné se ve všech těch zákoutích lásky vyznat, že?? Na čem trvat? Co pouštět? Co je pravda a co jsou jen naše představy?
Již před dvěma lety byla toto  má březnová témataA přece má člověk stále co objevovat! Těch zbytečných tužeb, kterých se můžeme neustále vzdávat! A těch strašidelných slují, do kterých ještě můžeme vstoupit! Vlastně je to docela adrenalin!  Právě díky té „jízdě“ člověk jde hlouběji a hlouběji a zjišťuje, co je vlastně to, co miluje nejvíc! A bez čeho nebude život životem, ale jen oním zombíkovským ploužením se světem (četli jste březnový magazín Aves a udělali jste si test, jak moc jste opravdu živí???)
Opravdová láska Vás totiž přiměje vzdát se úplně všeho! Pokud její poselství (to, co doopravdy je to „ono všechno") nepochopíte, zabije Vás. Doslova. A myslím to opravdu vážně. Pokud ano, ochrání Vás. Pokud ji odmítnete, nikdy nebudete žít opravdu naplno. Ano, tak drsné to je… 
Chce po Vás absolutní, bezpodmínečné přijetí. Ano, necukejte se. Bez JAKÝCHKOLI podmínek. Nad sadomasochismem často ohrnujeme nos a spíš než za lásku ho považujeme za zneužívání nebo úchylku (viz reakce na 50 odstínů šedi, aneb je TOHLE láska??), ale právě SM vztah je esencí bezpodmínečného přijetí OPRAVDU SE VŠÍM VŠUDY a rozkoše a blaženosti, kterou může přinést bolest.
Napadlo Vás to někdy?? My známe jen tu něžnou, ťuťuňuňu lásku, a tak si ji přestavujeme. Ale tenhle druh vztahu nám dává jednu důležitou lekci o lásce, kterou bychom neměli přehlédnout: tohle je ten kříž života – kříž utrpení –  na který jsme tak často připoutáváni. My všichni. A na kterém někdy tak trpíme. A na kterém máme, navzdory tomu všemu, cítit důvěru a lásku! Zdá se Vám to neuvěřitelné?? Nepřijatelné??

Znáte báseň Moře? Právě z ní pochází titulek tohoto článku. To je ta báseň o skále, která roní slzy, a ty tvoří moře, ve kterém jsme ponořeni jako zrnko písku. Kdo může říct, že život je procházka růžovým, ťuťuňuňu sadem? To je ta báseň o síle lásky, která nás může v takovém moři ochránit. A o perle, která se z nás může díky lásce stát... 

Ano, láska po nás chce absolutně vše, co můžeme dát. Ale dá nám ještě mnohem víc… 

Znáte báseň Svět o tom, že máme věřit víru života, i když nás vyvrací z kořenů? Vždyť nás možná právě vyzvedává k nebesům! Tyto dvě básně (Moře a Svět) jsou těmi nejvýmluvnějšími poselstvími síly lásky. Však jsem je také psala před oněmi 20 lety. A dodnes mají sílu pravdy, kterou nesou…
Když jsem nedávno chystala dubnový magazín Aves o tom, kde hledat sílu v těch nejnáročnějších životních okamžicích, co myslíte, kterým směrem jsem mířila? Jaký je to ten „kontakt", který mě osobně v těch nejnáročnějších chvílích, o kterých tam píši, podržel??
Ano, celý magazín přece začínal příběhem o psychologickém poselství smrti Ježíše Krista, který se mi vyjevil při pobytu v Jeruzalémě –

když neseme vlastní kříž s LÁSKOU, nese se lehčeji! 

Ležela jsem tenkrát na pláži v egyptské Nuwaibě a vnitřně zpracovávala ty prapodivné zážitky z Izraele, když mě to „trklo"Je to tak prosté! Proč nám nikdy nikdo o křesťanství neřekl TOHLE a pořád vedl tu svou písničku o vzkříšení, kterou nemůže brát žádný nekřesťan vážně??
Tomuto „kontaktu“ můžete říkat jakkoliv, ale v praxi je to právě ona absolutní otevřenost. 

Ach ano, otevřenost. Toto slovo by si zasloužilo zvýraznit mnohem víc. Neustále bychom si ho měli připomínat. A s ním i onu hlubokou důvěru a ony záblesky ráje, které prožíváme, když se otevíráme. "Když jsme sami sebou, když prožíváme lásku k druhým, když se uvolněně usmíváme," jak jsem psala v jednom dlouhém článku (nejraději bych ho tu zkopírovala celý: Lidstvo je fakt asi zabedněné! Aneb o OTEVŘENOSTI.) věnovaném právě otevřenosti. Tomutu daru, který je nám neustále připomínán, ale lidstvo se zdá být fakt zabedněné! 
"V okamžiku, kdy se uzavřeme, vztahy se rozpadají a do našeho chování se vloudí skrytá (nebo i zjevná) agresivita či smutek. Pocit, že nám něco chybí a že za to mohou ti druzí. Stanou se pro nás najednou jakýmsi zjevením těch největších ďáblů, které si umíme představit. I když jsme je třeba před minutou vynášeli do nebes. Rozhovor není možný, uzavírá se s tím, jak se uzavíráme my sami. Nebo získáme pocit, že si za to můžeme my sami. S tím se pracuje snad ještě hůř."
Určitě jste již někdy zažili, jaké to je, když se ve Vás něco sevře a Vy se propadáte do smutku nebo hněvu...  

Otevřenost pak přijde s oním „od-puštěním", tj. nešťouráním se v křivdách (i domnělých), které nám druzí či život sám připravil. Právě odpuštění je tou pravou láskou, kterou můžeme sami sebe, druhé, i celý svět obdarovat…

Není lehké odpouštět a přijímat a přitom nezrazovat sami sebe.

Není lehké opravdu pochopit to poselství lásky a nenechat se zmást její sílou, která nás nutí dávat:
Credit: Tuxyso/Wikimedia Commons/CC-BY-SA-3.0
Není lehké se v těchto okamžicích té skutečné lásce neztratit, že? Také máte tu zkušenost? Není lehké se jí v těchto chvílích nevzdat. Nebo se z ní „nevydat"....

Kolik lidí dávalo a dávalo, až zjistili, že nemají ani to „nic", které je vším?? Ale jen tohle je ta cesta k opravdu hluboké a naplňující lásce. A naplňujícímu životu. Neexistuje jedno bez druhého. Jen je potřeba to poselství opravdu správně pochopit! 
Abychom sami sebe na té cestě za láskou neztratili, jedno je důležité pochopit – skutečná láska doopravdy netrpí! Přijímá a dává. Ale zároveň nerozděluje na  a Ty a neuvažuje v pojmech dát-brát, protože není kdo by bral a kdo by dával. Je to ona nedualita v praxi.
V oné otevřenosti musíme pevně stát sami za sebou a chránit si své srdce. Proč je to tak důležité a jak se to dá dělat jsem nedávno psala v článku o Adele a její písni, která mi umožnila si to všechno uvědomit. A ochránit se.

Ano, sami sebe musíme ochránit a naplnit skrze tu lásku, která nepochází z nás.

Sami sobě musíme být tím majákem, když nám zrovna nesvítí ti, od kterých bychom to očekávali. Sami se musíme postarat o to, abychom si nenechali tím, co kdo začne nazývat „láskou", ačkoli to skutečná láska není, ublížit. Zaplést se do takové bláznivé lásky", jak ji zažila jedna má známá, je o vysloveně o život…
Znáte to, jak moc toužíme po tom, aby nás někdo miloval?? Už od puberty chodíme vědomě po světě s tím, že hledáme někoho, kdo by nás miloval. A koho bychom mohli milovat my. Tak trochu (nebo hodně) závidíme těm, kteří „už to našli". Kteří již „byli zasvěceni". Jednou. Dvakrát. Podesáté. Věříme, že když „teď to nevyšlo, vyjde po pojedenácté.“ Chce to prostě jen najít „toho pravého".
Otázka ale nezní, kdo a kde je ten pravý (a kdy se konečně zjeví ten rytíř ve zlaté zbroji?), nýbrž zda takovou lásku dokážeme vůbec přijmout?? 

Ono to totiž předpokládá schopnost milovat sám sebe! Jak jinak dovolíte druhým, aby Vás zahrnuli tím, po čem v hloubi duše toužíte? Pamatujete se na ty chvíle, kdy jste něco dávali, ale ten druhý to odmítl, protože měl dojem, že si to nezaslouží? Nebo protože tak moc chtěl od Vás něco jiného, že neviděl, jak moc vlastně už od Vás má? Ano, záleží hlavně na tom, zda lásku dokážeme v sobě nalézt my sami. Podržet ji tam. A nabídnout. Druhým, ale v prvé řadě právě sami sobě.
Láska se totiž neptá, kdo koho a proč miluje. Láska přijde a buď je pro ni v našich srdcích místo nebo není… 
Ten jediný způsob, jak se jí otevřít, je otevřít se té lásce, kterou máme uvnitř. Skutečná láska je jako Slunce. Září. Není pro ni důležité, co planety znamenají pro ně, ale co ono může dát planetám. Život. Pokud je člověk jako Slunce, pak teprve opravdu miluje. Neptá se „jakou máš pro mě hodnotu?", ani se nepídí po tom, „jakou má hodnotu pro toho, koho miluje". Vždyť od druhého přece požaduje lásku stejného kalibru! Vždyť skutečná láska přece nehodnotí...

To nejdůležitější rozhodnutí, které musíme v životě udělat, je rozhodnout se pro láskyplnost.

V prvé řadě vůči sám sobě. To ostatní už automaticky poplyne, stejně jako že po blesku zaslechneme hrom…
Do té doby nejsme milující bytostí a nedovolíme druhým nás opravdu milovat. Jsme jen vyděšenými žebráky, kteří se obracejí k druhým a ke světu se svým „Chci!“, v tom lepším případě se svým „Potřebuji". Jak v pěti bodech popisuji v článku Červenec a milující bytostije totiž rozdíl mezi tím být otrokem toho, co (nebo kdo) se nám líbí/nelíbí, a být tím, kdo miluje. Tj. milující bytostí.
  • Milující bytost se nedožaduje. Má v sobě plamen lásky, který opatruje a který nevyměnila za závislost na ničem a na nikom! (O tomhle plamenu lásky jsem psala v článku Zač jsem vděčná, neboli plamen lásky. To si určitě přečtěte. To je totiž ten nejsilnější článek o lásce, jaký jsem kdy napsala, v době, kdy jsem ji cítila nejmocněji.) Ostatně, kdo o to přece stojí – pořád něco chtít?? Vy snad ano??? Vždyť ten žebrácký pocit je to, co nás ubíjí a zbavuje nás té skutečné vnitřní hodnoty…
  • Milující bytost nedělá z druhé bytosti věc, která má naplňovat jeho potřeby. Objekt svého strachu a touhy. Ono buberovské „Ono„. Ale vstupuje s druhou bytostí (i s životem jako takovým) do skutečného vztahu Já a Ty, jak ho Buber ve své filozofii popisuje. A jak ho já přibližuji v onom stejnojmenném článku.
Nalézt tu lásku sám v sobě ale není vůbec jednoduché. Prožili jsme toho už příliš, že? Ale prý bychom být vděční. To prý lásku probouzí. Ale dokážeme najít v tom všem, čím jsme si prošli, dost darů, za které bychom mohli být vděční? Abychom mohli životu dostatečně věřit a s láskou se mu otevřít??
Nedávno jsem se o to pokoušela (Zač může být člověk vlastně vděčný?) a nakonec jsem toho kupodivu našla velice hodně. Zkuste to taky, možná pocítíte jako já ten záblesk lásky, protože i tam, kde jste měli předtím pocit, že jste na vše sami, nad Vámi život vlastně držel celou dobu ochranou ruku. Vy jste to jen ve svém pomatení bolestí neviděli… 
Podobně mi pomohla knížka Jak mít rád sám sebe, o které jsem nedávno psala v článku Z trochy laskavosti je největší radost.  Našla jsem tam krásně popsané způsoby, jak sami sebe mučíme, proč je tak nesmírně důležité mít sám sebe rád a co nás v dětství tak zranilo. Pomohlo mi to v rozhodnutí zachovat se pro změnu trochu jinak než podle starých vzorců…
A pokud ani to nepomůže, můžete si ještě projít 5 důvodů, proč vlastně nechceme být šťastní.  Tenkrát jsem hledala,
proč si sakra pořád volím ten stav existence, ve kterém necítím klid, pohodu, radost a opravdový impulz dávat ze sebe to nejlepší???
Vy to už víte?? Vědomí toho, co nám brání, je důležité. Pokud víme, co hledat, můžeme to nalézt a z cesty odstranit. Třeba kousek po kousku a může nám to trvat hodně dlouho. To když máme dojem, že je nad naše síly tu překážku vzít a prostě odhodit.

Stejně jako je důležité vědět, jak vlastně ta láska vypadáDaphne Kingma v oné knížce, jak mít rád sám sebe, to krásně popsala. Ale o tom, kde hledat a jaké pocity taková láska vyvolává, můžete číst v básních (ČíšeDobyvatelLoved and Protected) nebo slyšet v písních (Sting – Desert RoseDepeche Mode – It’s no goodPhantom of the OperaDepeche Mode – Enjoy the Silence).

Jak vypadá stav, kdy je člověk absolutně otevřený a cítí absolutní klid, lásku a spokojenost (navzdory tomu, že se ocitl bez podpory a bez peněz v cizí zemi, hladový a žíznivý stovky kilometrů od bydliště...), si zase můžete přečíst v mém příběhu o tom, jak se dostat z Egypta bez peněz. Je to jeden z těch pěti příběhů o tom, kde hledat pevnou půdu pod nohama v těch největších krizích, který je součástí onoho dubnového magazínu Aves, o kterém jsem mluvila. Je rozhodně inspirativní. I pro mě. Neustále. Ačkoliv je to už asi 17 let, co se odehrál...

Nenechme si vzít lásku a láskyplné vztahy.

Vždyť je to jeden z pěti hlavních důvodů, proč je na tom svět dnes (a vždy ostatně byl) tak, jak je. Často to není lehké, ale jak kdysi zpívala Sade (v dobách, kdy jsem tuto podporu velmi potřebovala slyšet) – Hang on to your love!

Někdy je velmi těžké nepustit se lásky. Je tolik klacků, které jsou nám házeny pod nohy:

  • Když Vás něco velmi zraní a Vám přijde nemožné odpustit. Vždyť by to bylo nespravedlivé! 
  • Když dostanete strach, že Vás někdo zraní, a Vy se začnete bránit. Vždyť je to pud sebezáchovy! 
  • Když lidi kolem Vás začnou lásku a pravdu, bez kterých, jak jsme si ukázali, nemůžeme nikdy žít opravdu šťastně (pokud je chápeme opravdu správně), shazovat a vláčet stokou. Jsme tak zvyklí jít tam, kam jdou lidi kolem nás!  
  • Když začnete mít pocit, že Vaše láska není vítaná. Že se s ní dáváte všanc. Že může být špatně pochopena a Vy považováni za slabochy bez špetky hrdosti. 
Ale copak jste už nepochopili, jak velký dar láska je a co všechno umí?? Láska nám nabízí spoustu darů (8 darů (z) lásky): 
  1. probouzí v nás samu lásku. Lásku k člověku i ke světu. A vášeň, s jakou se jim oddáváte, aby Vás naplnili štěstím a Vy je. Najednou cítíme, jaké je to opravdu milovat.
  2. motivaci a sílu dělat vše, co si zamaneme. Navzdory čemukoliv a komukoliv. Najednou vidíme, co je pro nás opravdu důležité.
  3. dává nám možnost vnímat hodnotu toho, s čím se potkáváme, a radovat se z toho.Najednou cítíme tu opravdovou radost ze života.
  4. dává nám pocit přijetí a odpuštění. Vědomí, že se před někým nemusíme schovávat za masky. Najednou víme, že se nemusíme bát odsouzení a na nic si hrát.
  5. dává nám schopnost vnímat vše jako vzácný dar. Znáte tento pocit? Bdělý, radostný, vděčný?
  6. dá Vám svobodnou otevřenost. Jen když budete opravdu chtít a necháte toho žebráka v sobě jít. Najednou víte, že nepotřebujete vůbec nic. Že máte a vždy budete mít vše, co potřebujete!
  7. láska Vás ochrání. Dá Vám pocit bezpečí. A z ní vyplývající sebedůvěry.
  8. a tou třešničkou na dortu je pocit propojení a jednoty. Na nic nejste sám a nic Vás ve skutečnosti neohrožuje.
Čím hlubší láska, čím radikálnější svoboda, čím statečnější odvaha, čím větší otevřenost, tím stabilnější propojení – najednou pro Vás není ten Druhý ten, od kterého ten První něco potřebuje, něco od něj chce, nebo se v souvislosti s ním něčeho obává (třeba že o něj přijde). Najednou pro Vás není oním Buberovským Ono, ale skutečným Ty.
Až jednou budete stát na onom rozcestí mezi láskou a neláskou, na onom kříži duality, vzpomeňte si na tento článek. A na všechny ty dary lásky... 

Až jednou přestanete vzdorovat takové lásce (protože Vás ta otevřenost a zranitelnost děsí a nejradši byste utekli před zrakem té lásky, která vidí do Vašich největší slabin a největších ran), až jednou přestanete mít pocit, že po lásce něco chcete (zatímco ona Vám dává a Vy to jen nevidíte) a až jednou před touto láskou přestanete couvat, můžete prožít několikanásobně znásobené to, co člověk prožívá, když prvně udělá krok blíž k člověku, který ho přitahuje. Jen Život, pokud ho budete TAKTO MILOVAT a tu lásku sami nezradíte, Vás nikdy nezradí... 
To bude ten Váš bod, ze kterého nebude návratu… 

(Pokud se Vám článek líbí, nezapomeňte ho, prosím, sdílet dál. Díky :-))